Hi-Fi Life, Live!

Report nevyšel, protože na celým internetu se nepovaluje ani jedna fotka z Roxy. Tak tady a teď.

Koncerty Bruna Ferrariho předchází pověst něčeho ujetého, uchýlného, sexuálně otevřeného, playbackového, kýčovitého, směšného, zábavného, egocentrického. Doplňte si libovolný počet přívlastků, co vyvolávají zvědavost. Říká se, že vidět show Art Brut a zemřít, jenže tihle vtipálci, kterým tady stejně ani všichni pořádně nerozumíme, jsou oproti Samiru Hauserovi komici s dřevěnýma kačerama na špagátě. Humor & image Bruna Ferrariho není postavená pro každýho, už jenom třeba proto, že jde dneska do toho rizika, kdy na svojí nový desce pracuje se slovem disko, resp. disco. S pěti písmeny, která dost často vyvolávají spíš těžké zažívací potíže a nepříjemné vzpomínky. Někdo se vrátí třeba až dovolenou u Balatonu. Po první, obsahově lehce prvoplánové, desce, kdy se stylizoval do osudového muže a odborníka na lidskou sexualitu, resp. na její odvrácenou stranu, kterou homo sapiens sapiens vlastně nejradši, přišel Bruno Ferrari s identitou krále špinavýho diska, danceflooru od piva, rtěnky a semene. Mnohem promyšlenější.

LOVERS IN DaNGER koncertně, poprvé, v Roxy. Pódium přestřelený přesně tak, aby ho platící spíš obdivoval, než kafral o píčovinách. Barandov hlásil ten večer úspěch. Opona sice spíš ze záclon z Tesca než z kašmíru, přesto určitá dávka tajemna. Docela chladná atmosféra, podpořená masivním odvětráváním, nepravidelně protínaná snad jenom setkáními po letech a po pěti pivech. Poměrně málo lidí.

Monumentální intro, co by si nezadalo se starým dobrákem Howardem Shorem, rozčísnutý titulní skladbou novýho alba a krátkým varováním. "Now, I will send some telepatical magic in your brains." Bruno Ferrari obklopen (celo)světovou rytmickou sekcí. Japonská klávesistka, alžírskej kytarista, německej bubeník. Nebo je to jenom zdání, dotažená prezentace? Kdoví, každopádně to funguje velice. Dvě vokalistky, který oslňují především ničím jiným než ostatní vokalistky v naších luzích a hajích, mají všechny předpoklady k tomu, aby dokázali celou show ukrást jenom pro sebe, ale...

Bruno Ferrari je kabaretiér, herec, performer, umělec a v (ne)poslední řadě (hodně osobitý) zpěvák, takže jemu stačí nakráčet na pódium v modelu "nejhříšnější z hříšných lidí města pražského", doplněném o nezbytné osmdesátkové brýle, charisma a tak nějak těžce definovatelný šarm a lascívní pohyb, a má TO v KAPSE. TO je publikum a KAPSA je moc. Máchá hůlkou a vypráví příběhy v osmdesátkovým hávu, usrkává z láhve bílýho, aby ho pak vylil mezi první řady, vrací vstupný, pohrává si s vokalistkama, tu něžněji, tu drsněji. Jde na to opačně, když uprostřed si žádá felaci a na konci odměňuje Kinky & Sweet polibky.

Live performance Bruna Ferrariho útočí na všechny smysly a má pozitivní dopad na náladu. Je to spíš divadelní hra, muzikál na nejvyšší možný úrovni, který se nikdo jinej nepřiblíží ani na deset tisíc kilometrů, kabaret. Vidět a zemřít. Nevidět a nevědět. Vykrystalizovaná zábava s perfektním soundtrackem pro všechny, který milujou 80s, jejich atmosféru, aroma, hravost. Nikdy Bruna s nikým nesrovnávat, protože by se srovnávalo nesrovnatelný. Je to bez hodnocení, protože to je jasný.