The Dresden Dolls - Yes, Virginia

První úder do klavíru, první rozechvění chloupků v neoholeným podpaží a je to jasný - tohle bude pekelně ostrej výlet s výborným soundtrackem. Kabaret, Evropa & feminismus jsou tři nejčastější věci, co se ve spojitosti s The Dresden Dolls skloňujou, ale teď jde všechno tohle stranou. Jde o hudbu a tý, zdá se, bylo na druhý desce podřízeno úplný maximum. Amandino hrdlo se třese v náporu několika emocí, poloh - získává si vás poslech od poslechu, až už to prostě nejde víc. Ono totiž už první protočení disku přibije do křesla, postele, sedadla v autě/ve vlaku. Záleží na tom. Každý zmáčknutí klávesy je jako hřebík, kterým projedou skrz svalovinu, kost a zase svalovinu. Po třech minutách se dostaví neschopnost pohybu, ale nebolí to. Prošitej skrz naskrz, ale akupunkturně.

Jedna z těch desek, co nutí přemýšlet nad milionem věcí a ve finále neudělat žádnou. Jedna z těch desek, co vyvolává vzpomínky na to, jak jste ještě věřili na Ježíška, pořád doufali, že vám přinese psa, a tak jste mu každej rok dávali psaníčko za okno. Vzpomínky na to, jak pak přišel nějakej ocas a probudil vás ze sna. První láska. Splněné fantazie. Otázky, proč se něco muselo stát, nebo proč se něco muselo stát zrovna takhle. Brzo. Bez vás. Jedna z těch desek, kdy myslíte na to, jestli to za pět let bude přesně tak, jak si myslíte, že to bude. Může za to klavír - mocnej nástroj, na kterej by chtěla hrát většina z nás. Většina z nás, co si to nechce přiznat. Na ventilaci pocitů patří mezi top 5.

Venku prší, za horama hřmí a blesk střídá blesk - otvírák Sex Changes. Grandiózní finále Sing navrhuju jako prozatimní hymnu 2006. Celou desku pak na prozatimní "da best" - i když tahle cool póza se sem vůbec nehodí. Vůbec. Tady jsme v lese u křišťálový studánky, sami se sebou.