Případ pro sociologa.

Takovej dobrej seriál to byl, bohužel nevydržel s laťkou kvality ani dvě série. Ale pořád na něj koukám, stále častěji pak s údivem v očích a mysli. Nic v Prison Breaku nedává smysl, nic nemá platnost delší než 40 minut, stopáž jedné epizody. 

Bod A bylo původně vězení, bodem B pak svět před mřížema. Jasně nalajnované hřiště. Druhá série vlastně žádnou hrací plochu neměla (což bylo znát), a tak se autoři vcelku oslovsky uchýlili zpátky do probádaných vod. Čtvrtá série? 

Škoda slov, ale každý týden si najdu chvilku, abych se ponořil do světa šeptajícího génia, násilnickýho bratra a jedinýho dobrýho herce (Fitchner). Fascinuje mě, pod co všechno jsou scenáristi ochotní se podepsat, fascinuje mě, jak každým dílem posunují hranice (ne)uvěřitelnosti, a sám sebe se (při a) po každém díle ptám, jak tohlo nakonec ukočírují, aby ten kýbl pitomostí, převratů a nelogičností do sebe v (jistě velkolepě pojatém) finále zapadl. A nikdo jim pak nechtěl vypálit kanceláře...