Pochval mi mýho brabce.

Upřímně rečeno, nikdy jsem nepochytil tu zvláštní poetiku Ústí nad Labem, na kterou se odvolávají třeba Houpací koně nebo studenti Fakulty životního prostředí při Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Baví mě zdejší okolí, to je bez debat parádní. Vypadnete kousek za město, příroda, skály, vodopád... Není na co si stěžovat. Průser je, že se vždycky nakonec musíte vrátit. Do města plnýho paradoxů, města, který to od svý podstaty vlastně nemá jednoduchý, ale taky do města, který je schopný samo sobě nasrat a nazvracet do rukávů. 

Stojí nám tu most prohlášenej za jednu z deseti nejkrásnějších staveb 90. let 20. století, ale hlavouni si řekli, že jako dominanta je to asi málo, protože teď tu vzniká "dechberoucí" projekt, jehož výsledkem bude zastavení kostela Nanebevzetí Panny Marie. A taky se vážně mluví o lanovce z Mírového náměstí (česky: parodii na náměstí) na Větruši, což je asi tak cool, jako kdyby Bém odklepnul dráhu z Palladia na Kotvu. Sice by to bylo o trochu kratší, ale stejně o hovně. Pravda, turisti v Ústí se budou moct po cestě mrknout na jednu špinavou řeku (Bílina), jeden autobazar, jeden kruhovej objezd, v dálce bude Střekov s panelovým panoramatem... Nemůžu se dočkat. Občas člověku zůstává rozum stát. Na každým rohu tu máme obchodní centrum a něco jako obchodní centrum. Projekt s (mým) krycím názvem "Hradba pro kostel" v sobě má schovávat i multikino se sedmi sály. Ve městě, kde se mi častokrát povedlo být v jediném slušném kinu svědkem návštěvy maximálně patnácti lidí... Řekněme, že to považují za odvážné.

Jasně, Ústí nad Labem není kulturní metropole. Jeho průmyslová podstata je snad nejlíp vyjádřená chemičkou takřka v centru města a téměř každoročním únikem chlóru nebo něčeho stejně zábavného. O tom žádná. Proto svým způsobem nemá cenu lamentovat nad tím, kolik lidí tu chodí do kina nebo na koncerty, i když... Čekal bych, že lidi mojí generace přeci jenom rozpohybují zdejší atmosféru trochu jiným směrem, než kterým plynula doposud. Ale chyba lávky. V Ústí prostě zkrátka asi vždycky bude vrchol umět se pořádně vylejt. Neříkám, že jinde se nenajdou lidi, kterým to připadá stejně cool, nicméně z veškerých prostředí, v jakých jsem měl možnost se pohybovat, vychází hometown jako jasně nejhůř infikovaná oblast tímhle virem. A některý věci mě i docela straší. 

Třeba když potkáváte lidi, který jsou esenciálním zhmotněním sousloví "hometown zombie", jejichž život působí, jako by se scvrknul na sadu stále se opakujících rituálů. Nebo ty, kteří musej být za každou cenu nepříjemný a nejsou schopný přijmout jednoduchou premisu, že v životě nastávaj chvíle, na kterýma nemají žádnou kontrolu - jako třeba, co se bude hrát za muziku, jak nahlas a proč ani dneska (ani nikdy jindy) nedojde například na Jamiroquai... 

Proč? Nerozumím a nechápu. A tak - konkrétně mně - jednou za čas zaklapávají laptop, stahují mixák a kříčí přes zeslabenou hudbu a naposled rovnou vytáhnou kabely z mixáku. Je to fajn. Docela vlastně obdivuju, že se tady někdo snaží něco dělat - Činoherní studio například funguje skvěle, produkuje zajímavý věci a lidi tam chodí - možná to bude tím, jakou má za sebou tradici, možná zkrátka divadlo/činohra táhne v Ústí víc než muzika a film, možná tam nechodí jenom lidi z Ústí. Střekovská mumie letos zakončila svoji vcelku krátkou, ale na zdejší poměry jasně bohatou historii, když naplnila jeden ze mnoha českých paradoxů - čím lepší/aktuálnější line-up, tím menší návštěva. Co nám tu zbylo? Hip hop potáhne vždycky, reggae a ska jede. Ústecká punková scéna, která chce znít tak nějak "cool zprdele", zní pořád jenom zprdele - jako mix gymplu, špatného klonu Tří sester a opravdu vypsané fixy. Pořád se na ně chodí a na maturitních plesech je to ta správná alternativa k establismentu v sále nad. 

Jestli si myslím, že je to v jiných městech lepší? Asi ne, asi jak kde. Proč ale všem stačí to, co už tady je x let, proč tak málo lidí z mojí generace pátrá po něčem novým? To je takovej problém v dnešní době přiblížit se aspoň trochu k tomu, co je zajímavý a neutápět se pořád v těch samých píčovinách? Stereotyp, hákuju, hákuju, hákuju, v pátek se du vylejt, v sobotu se jdu vylejt, neděle spím, hákuju, hákuju... Nakonec největší problém Ústí není v tom, že se tu vlastně nedá nic dělat a ti, co s tím něco dělají, dřív nebo později padnou (a rychle se na ně zapomene), ale fakt, že svojí nulovou snahou jak města, tak lidí, přichází o ty, kteří by tu chtěli něco změnit. Protože je to tady tak sere, že musej vypadnout. 

A teď k tomu, o čem měl být tenhle post původně - koncert Sporto v MUMII. Když tu hráli na Střekovské mumii před rokem, bylo to naposled, co vystupovali jako duo. I tenkrát jim spadnul hardware a pro mnoho zúčastněných to byl - jak jsem pozdějc zjistil - vcelku rozpačitý zážitek. Kupodivu na vystoupení dorazilo dost lidí, i když se netradičně vybíralo vstupný. Předkapela Zlato a nafta: podklady, kytara a basa. Trochu New Order, sice časem trochu repetitivní, ale docela zábava. Se Sporto jako kapelou jsem se setkal poprvé - živý bicí, basa, kytara, klávesy a (nezbytnej) podklad. Sypalo jim to slušně, Blank and Blanket takřka bez syntetických příměsí super, stejně jako Eastie Boys. Vůbec celej koncert bylo pro mě velmi příjemný překvapení. Škoda, že nedošlo na Nacochatu, protože to je opravdu povedený. S Destroyerem se nad nima asi nikdy neshodneme, ale co, to jsme se vlastně nemohli ani u jména Neuwerth, a tak nám oběma zbejvá jenom jedno - počkat na desku. Sporto i Prostitutes. Závěrečnej after v podání Out of Time, neboli revival za reunion Blur, byl vtipnej, i když občas bylo jasný, že i klukům je jasný, že už vědí, jak vypadá "velký sousto". V dobrým.

Rozčarování prosince: Kay Buriánek vs Michal David.