Radši se neptej...

Až budeš psát o tý Dorotce, tak to, prosím tě, neposer. Slova, který mi teď rezonujou v uších, protože jo, má pravdu. Bohemistka. Dorota Maslowská je královna polský literatury, protože místo toho, aby se poctivě učila na maturitu napsala v tom období (svým způsobem) dechberoucí knížku. Červená a bílá. Pravda, o dost zkrácenej originální název, ale aspoň má v sobě víc tajemna. Píše jazykem, pro kterýho je (například pro mně, říká Bohemistka) škoda, protože ona si vymyslela vlastní jazyk a já si ho nedokážu pořádně vychutnat, protože v jádru vím o literatuře (zvlášť pak polský) docela hovno. To, že se tady blížíme k nepatrnýmu zrnku pravdy, bych gentlemansky vynechal. Mám gympl. To znamená, že bych vám měl bejt schopnej převyprávět Quo Vadis?, jelikož nám ho jedna hodná profesorka (tak se jim přeci na gymnáziu říká, ne?) pustila ve filmový verzi místo dvouhodinovky Estetické výchovy(pomlčka)hudební.

Kouzelný na debutu Maslowský (to l je přeškrtnutý, ale kódování by pak všude nemuselo bejt user-friendly) je taky fakt, že se někde nechala slyšet, že její knížka je nepřeložitelná - odkazovala tím právě na svojí hru s jazykem a stylistiku. V současnosti má svojí verzi týhle knížky převážná většina světovejch jazyků, což znamená, že překladatelé museli vymyslet svůj jazyk. Takže další. Kreativita bez hranic? Možná, protože většina hrdinů (vlastně všichni, co tam vystupujou a jenom se o nich nemluví) jede v drogách. V polským speedu, kterej jim stejně většinou míchaj Rusáci. Poláci & Rusáci - základní kámen týhle knížky, co je obalenej neskutečnou hlínou odkazů na současnou světovou politiku (EU, USA, Západ obecně) a především pak polskou pop-kulturou, při jejímž absobrování děkujete, že se v poznámkách překladatelky našlo místo na několik vysvětlujících záležitostí.

Měla před maturitou a dokáže pracovat s nabytejma vědomostma, takže se na vás sypou jména slavnejch básníků, časopisů, vytahování veršů slavnejch básní v neslavnejch situacích. Hlavní hrdina - ano, hlavní hrdina ženský autorky - Silnej, vlastním jménem Ondřej. Pivo, pervitin, speed, holky, fenka a máma od Zepteru. To je zhruba tak všechno, co člověk potřebuje vědět, aby se pustil do čtení, protože tenhle příběh se ke konci až krutě začíná prolínat s realitou každodenního života (především pak, když jako deus ex machina zničehonic se objeví sama autorka, aby Červenou a bílou rozsekla způsobem jako, že už je na čase to skončit, protože debuty přes dvě stě stran nejsou to pravý ořechový a už vůbec to není cool). Rozhodně je ale cool číst současnou královnu polský literatury. Tak do toho, žijeme přeci v době, kdy chce bejt cool každej.

Trochu přecoolováno už, co?