Ich bin Berlin!

Pěna mu stékala po prstech a on vyprávěl, jak se peloton hnal pod nebeskými baráky z padesátých let a jak stejně jako dnes šlehnul blesk, zaduněl hrom a přihnal se déšť a jeden starý dědek přecházel ulici, protože neměl deštník.
Na vlhké vozovce se to sesypalo.
Policejní motorka, která se mu snažila vyhnout, dostala smyk a smetla motorku s kamerou východoněmecké televize, přes ni přeletěli čtyři první závodníci míru a hned nato pět dalších a pak ještě pět a lidi na to koukali s deštníky nad hlavou a s párky strčenými do pusy, nekousali, nepolykali, koukali na ten karambol, ale pak někdo začal tleskat, možná chtěl sportovce povzbudit, možná město vyvlíknout z ostudy, že zrovna tady se Závod míru změnil v hromadnou nehodu, možná si z nich chtěl udělat legraci, jako by šlo o povedené cirkusové číslo, jako by i tohle patřilo k boji za mír a porozumění národů, a tak lidi rychle spolykali párky a postupně se k potlesku přidávali.
Přijela sanitka a lidi tleskali, když nakládali zraněného kameramana východoněmecké televize, a nikdo nevěděl, co to všechno znamená, protože to se totiž jen tak nepozná, když tleská, jestli to myslí vážně nebo jako parodii, protože tleskání je davový efekt.
Když doktoři fačovali potlučené závodníky míru, to už lidi křičeli bravo a skvělý, až pak přilétla folkspolicaj a poldové začali řvát, kdo s tím tleskáním začal, že tohle je provokace, protože poldové všechno vždycky vědí nejlíp. A najednou se objevil policejní barkas a fízlové začali strkat lidi dovnitř. Ale do barkasu se moc lidí nevejde, protože to je ejn malé užitkové vozidlo dvoutakt. Ale šoupli tam taky toho dědka a vyhrožovali mu deseti roky kriminálu, ale pak se ukázalo, že on si odseděl už pět roků v Dachau, a tak ho hned pustili.

Moc dobrá knížka, kterou jsem (samozřejmě) přečetl až potom, co všichni ostatní. Včera jsem v ruce držel Grandhotel. Odolal jsem pouze díky tomu, že nemám peníze, což je vlastně jenom otázka času...