loser/michaela hečková

jedno velký fuck off přechytralejm

Léto 2005: Já teda nevím, odkaď jste vy, ale já jsem z Ústí nad Labem a je to fakt dost mizerný město. Máme tady tři kina a na film, kterej chci vidět čekám měsíc. Když už tam ten film je, tak jdu do kina, kde si ani nenatáhnu nohy a to fakt nejsem někdo extra vysokej. Mám sto osmdesát centimetrů. A nenatáhnu si nohy, takže hovno pohodlí. Není tady žádnej klub, kam bych mohl jít, nebo kam bych chtěl jít, vůbec. Jako samý hospody, ňáky diskotéky připosraný. Prostě škoda mluvit, škoda mluvit. Já doufám, že se dostanu do Prahy, kam dělám přijímačky na publicistiku, aby se ten můj život prostě někam hýbnul, páč tady, tady je to hrozný, tady se můžete vyvíjet jenom, když máte rychlej internet, nebo kamarády, co maj rychlej internet, nebo kamarády, co maj kamarády, co maj rychlej internet…

Podzim 2005: Praha. Ráno. Na mobilu bliká 6:45 a z jeho reproduktoru se ozývá maximálně nepříjemný zvuk. Budík. Za oknem jede třetí roční období na plný obrátky. Je tam mlha a neskutečně hnusně. Vařím si kafe. Přemýšlím, co dělá moje přítelkyně o sto kilometrů dál. Spí. Dneska maj školu od pozdějc. Koukám na její fotku. Neskutečně krásná, mladá, sedmnáctiletá, úžasná. Moje. Proč tu nemůže bejt se mnou? Ach jo. Rychle do sebe naházet snídani, umejt se, zastrčit iPod do kapsy a vypadnout. Nezapomeň klíče! Za deset minut mi to jede. Play!

"Lazarská. Příští zastávka – Vodičkova." Vystupuju. Už mě ta deska začíná trochu nudit. Rozhodně si neodvážím tvrdit, že by byly skladby spíchnutý horkou jehlou, to v žádným případě. Jenom mě nabavněj. Sem si ji ani nevybral, že jo. Prej, že jestli chci psát pro NMM, tak to mám zkusit takhle – skrze recenzi na věc, co jsem + o který jsem nikdy ani neslyšel + co mě beztak nijak nechytne. Šéfredaktor Pája Kačer (31) věděl, jak na mě. Úplně mě dostal. Jako úplně. Prej, že jsem fakt cool, tak ať zkusím i tohle. Tak to zkouším. Píšu pro nejvíc free & cool & in hudební web, co v týhle zemi, v tomhle roce najdete. Ten půlrok ukecávání Kačera na icq stál za to. Občas někomu musíš vlízt do prdele tak, aby se mu tam nevlez někdo jinej. Přesto se nezbavím toho, že mi dost věcí na tý desce nechutně splývá. Možná to je mnou. Sem trošku netrpělivej, ale tak to u mladejch lidí bejvá, ne? Prostě čekám, až mě něco zaujme, dostane na kolena, rozseká. Což takhle deska neumí. Neumí to žádná. Jenom ona, moje princezna.

Jo, ona, když už sme u toho. Vona je poklad. Sedmnáctiletej, hezkej, milej, hodnej a usměvavej poklad. A já sem na ni ohromně navyklej. Tím myslím, že třeba ulítávám na takovejch těch maličkostech, co si jich jinak ani nevšimnete. Rozmrzelé mrkání unavenejch nádherně modrejch očí, přinervóznělý alergický kýchání na jaře, oblíbenej odporně sladkej malinovej & jahodovej čaj, napjatý cukání koutků, když se něco děje, mohl bych pokračovat donekonečna. Ona (17) mi zrovna v tuhle chvíli přijde dokonalá a je mi vlastně docela šumák, co bude pak. Bude to devět měsíců, co jsme se potkali na jedný z těch flitrovanejch, tupejch diskoték. Sem se s kámošema opil a bylo nám jedno kam půjdem. Ale stálo to za to. Rozhodně. Bych neměnil, nikdy.

Sem asi trochu sobeckej, ale pár měsíců zpátky touhle dobou jsem měl jenom jediný přání – dostat se do Prahy. Vypadnout z Ústí. Dostat se na výšku, co jsem vždycky chtěl. Dělat, co jsem vždycky chtěl. Psát, jak jsem to vždycky chtěl. Ale, a těch ale by se tady najednou našlo dost. Ve skutečnosti to nešlo tak hladce. Přijímačky jsem podělal. Proč to neříct. Jsem debil, co si myslel, že něco ví, jenže nevěděl. Do Brna jsem se nedostal, páč brali tři (slovy TŘI) lidi, do Olomouce, že mě fakt nebere gramatika a do Prahy, páč jsem čůrák bez znalostí. Z ničeho nic se mi rozplynul sen. Sem byl najednou docela na dně. Jasně, měl jsem princeznu, ale to nějak nestačilo. Na konci tunelu se mi rýsovaly poslední dvě světla – Literární akademie a Vyšší odborná škola publicistiky. Jedno lepší než druhý. Modlil jsem se. Nevěděl jsem, jak to dopadne. A hlavně, hlavně jsem nevěděl, co bych dělal, kdyby to nedopadlo.

Ale dopadlo to. Přičemž, nejvíc se na Vyšší odborné škole publicistiky bojím toho, že se mě budou snažit předělat. Voe, třeba dneska, ptali se mě, jestli poslouchám cédéčka s texty v ruce. V ruce? Texty na papíře? To jako mít originální obal? A kde bych to asi tak vzal, když se všechno stahuje? Kde tihle lidi proboha živou? Nic ve zlým, ale pokud se nepletu, tak je rok 2005! Mám snad svůj milej, malej bílej iPod, na kterej se vleze 20gibabajtů muziky, mám svou blikající lištu icq, co mě upozorní, že bych si něco měl stáhnout, a pak taky – mám NMM a Páju Kačera, kterýmu zrovna teď bezmezně věřím. Dost možná jako nikomu jinýmu, řek bych. Myslí to se mnou dobře. Fandí mi. Objevil mě. Teda, už předtím jsem psal, ale on tomu dal ten pravej směr.

Možná, že jsem jen vypil trochu moc kafe, ale štve mě, jak mám pustej život. Se to prostě pořád mele dokola a nic víc. Dobrej článek, ohlasy & kritiky nasranejch lidí, co se bojej pokroku a jakéhokoliv experimentování. Prostě chcu průlomovej článek. Něco, po čem i Petr Líska uzná, že jo, že jsem fakt super! Líska je kolega z NMM. Vlastně to bylo celý jeho nápad. Takže je pochopitelný, že mi jde o něj. O něj, páč on je od začátku proti mně. Aspoň tak to cejtím. A přitom, zrovna on mě fakt bere. Má výbornej vkus, vždycky ví. Líska je jeden z těch, kvůli kterejch mě napadlo, že bych to mohl zkusit s hudební publicistikou. Že bych tak skloubil dvě věci, co mě fakt berou – muziku a vykecávání se. Myslím, že kvůli Lísky jsem tam, kde jsem. Jemu jsem za to vděčnej, on za to může. Kvůli něj bych to chtěl dokázat. Kvůli něj a všech těch, co mě nemaj rádi za moje krátký, hip-hopový štěky. Vždyť píšu sakra v symbolech, ne? Všechno nemůžete dostat až pod nos.

Zas jsem se trochu rozčílil, ale tohle prostě nemám rád. Bezduchý kritiky lidí, co si v sobotu, cestou do Tesca, v autě pustěj Coldplay a Stinga a myslej si, že tohle je vončo. Že takhle má teda vypadat ten jejich ideální spokojenej život. Že tohle vždycky chtěli. Že vždycky toužili po tom až si svorně prolistujou letáky z marketu a vydaj se za nejlevnějším kuřetem. Jenže takhle to nefunguje. Všichni musej bejt zákonitě nespokojení sami se sebou a nejvíc pak ti, co do mě ryjou, že neumím psát. Omyl. Myslím, že umím. A Kačer si to myslí taky. Mám ňákej potenciál.

Ale takovýhle věci a lidi mě prostě nebavěj. Pak taky, zní to blbě, ale například nemám moc rád svý rodiče. Respektive, voni nejsou zlí, nebo tak, ale něco jim prostě chybí. Oni jsou totiž takoví. Jezděj do Tesca a myslej si, že je to dobrý, když si v neděli večer sednou k telce, i po pětadvaceti letech se na sebe usmějou, jaký hezký děcko (mě) to vychovali, slupnou véču a jsou rádi. Otec (49) miluje Elány, párky na večeři, svoji felicii a moji matku. Matka (46) pak mě, mýho nudného otce, svůj nudnej život v Ústí a školu, kde dělá učitelku. Nuda, nuda, šeď, šeď. Sem musel pryč. Pak mě taky moc nebere, co poslouchá moje holka. Miluju ji, zbožňuju ji, potřebuju ji + si nedokážu ani na chvilku představit, že bych s ní nebyl, ale ty sračky, co se jí protáčej v přehrávači, škoda mluvit. Sedíme si takhle v kavárně, já presso (sem chlap, ne?), vona oříškový kapučíno a najednou se začne úplně ošívat.

"Děje se něco?" nechápu.

"No Coldplay, ty to neslyšíš, kocourku?" Co jí tak na to můžu říct?

Zima 2005: "Jestli to beru? Ty vole, jak by ne!" tak takhle se začal plnit můj životní sen. Je mi devatenáct a nemám rád průměrný věci. A pomalý. I když to jde vlastně trochu mimo mě. Jakože, není to moje vina. Vod mala mám problémy z soustředěním se. Poruchu pozornosti, prostě, co tak čumíte?

Ale, ale v tý předchozí větě, v tý jsem odpovídal na dotaz Pavla Kačera, zdalipak bych nechtěl psát pro L:tr. Tady, v Praze. Na Smíchově. Ouh. My dreams come true! Mám všechno, co jsem vždycky chtěl – školu, práci, holku svejch snů. Všechno! A to jsem jenom lůzr, co nic neví, ale má už ňáký to slovo. Sem dostal prostě šanci, brzo. Což není vůbec zlý.

Voe! Sorry, jsem nechtěl bejt sprostej, ale nemůžu se tý radosti zbavit. Nic takovýho jsem ještě nezažil. Takovouhle výzvu. Už teď je mi jasný, že všechno předtím byla jenom taková trapná přípravka. Na tohle. Až se mi to povede, až se k nim do toho zasranýho, prosluněnýho, smíchovskýho kanclu dostanu. Zas jsem sprostej. Musím. Přijde mi, že jinak bych si to neužil. Což je třeba, páč telefonáty jako tenhle přicházej jednou za život!

Na svůj první den Tam jsem se těšil jako malý děcko. Ani dospat jsem nemohl. Béčkem dojet na Anděla, dojít k McDonaldovi. Za Village Cinemas zabočit doleva, a pak už to napravo uvidím – Anděl Media Centrum. Místo, kam by teď (ne)každej chtěl. A já tam budu. V tomhle věku. Už teď. Páč na to mám.

"Čau, tak já jsem Pavel Kačer," konečně se vidíme osobně.

"Lukáš. Bezvadnej účes."

"Dík. Pojď, ukážu ti kancl. Provedu tě."

"Super."

"Nemusíš tady být samozřejmě každej den, vím, že máš školu."

"Super."

"Ale v pátek máš volno, ne?"

"Jo, v pátek mám volno, ale…"

"Bezva. Takže tu budeš v pátek, plus sem tam během tejdne. To, když si budeš potřebovat vyzvednou nějaký cédéčka na recenze, nebo se na něčem domluvit."

"Dobře."

"Čau Radku, tohle je Lukáš.."

"Ahoj, Lukáš."

"No čau. Tak už seš tady?"

"Dneska ňák nemá náladu. Honzo Lukáš, Lukáši Honza…"

"Ježíš, zas o práci víc."

"Cože?"

"Ehm..no, on je editor. Takhle to myslel. To nemělo bejt nic osobního, neboj. Tak, a támhle sedí Pierre. Šéf. Ale, myslím, že tady dneska není. Nějak odjel, nebo něco takovýho."

"Super. A co mám dělat teď?"

"Teď? No, můžeš si to tu ještě projít. A pak? To by dneska bylo asi tak všechno. Jenom jsem chtěl, aby ses tu stavil a poznal kolegy," usmál se Kačer najednou.

"Hm, nevypadaj nijak nadšeně."

"To se ti zdá," zas mě plácnul po rameni.

"Slyšel's Arctic Monkeys?"

"Jenom singl."

"Fajn, tak mi do pátku napiš recenzi. To bude první. Stihneš to?"

"Ehm…"

"Počkej..na, tady to je,“ podává mi cédé, "sem byl na koncertě, a fakt dobrý. Jakože fakt sem z nich hyn, tak uvidíme."

"Dík."

"Tak stihneš to?"

"V pohodě!"

Tak, tohle byla moje první recenze. První. Úplně první v tištěným médiu vůbec. Patřičně jsem si ji užil. Na texty jsem zase moc nedal, ale jinak, jinak jsem tu desku znal skrz naskrz. A dopadlo to tak nějak divně. Pavlovi se to zas líbilo, poplácával mě po rameni, jiní nic moc neříkali. Začaly chodit maily a dopisy. Jedněm se to líbilo, druhý proklínali celej časopis. Že jim ničím veškerej standart, že všichni už vědí a všude to čtou, že se mi věčně stýská po přítelkyni a že mám iPod a že mezi těmahle dvěma sděleními je obvykle asi 500 teček a sekavých slov. Že jsou to všechno jenom příběhy z mýho života, že zním jak průměrně netalentovanej gymnazista, prej, že jsem k čtenáři netolerantní, že ten text cupuju, znásilňuju, ničím ho k neučtení atd. OK, prostě, hezký to nebylo, to bych kecal. Ale já si za tím stojím. Dřív jsem takovej třeba nebyl. Dost často jsem měnil názory, nevěděl jsem co chcu a co je pro mě dobrý, za ničím jsem si nestál, protože jsem si ničím nebyl jistej. Ale. Ale, teď je to jiný. Dneska už vím, že všechny tyhle jejich přistárlý dlouhý věty jenom ošklivě rozmělňujou text, ničí ho. Ty jejich, ne ty moje. Tyhle jejich pitomý předpoklady, že není dobrý věci neokecávat. Svěrací kazajka zvyků, nic jiného to není. Moje psaní je prostě nezvětralý, nevyšumělý, nevyčpělý, nový. Nechci podlízat a pobízet se. Nechci, aby to pochopil každej. Chci chytrý, sečtělý a mladý čtenáře, co maj něco tady (ťukám si na čelo).

Prostě, myslím, že Kačer mě měl čím dál tím radši. Párkrát jsme spolu dokonce zašli někam na pivo a tak. Pokecat si. O muzice, o životě, o ženskejch a tak. Že prej chodím s někým sto kilometrů ode mě a čekám, že mi to jako vyjde?

"Proč, proč, proč, by ne-e?" říkám po pátým pivu.

"Ty vole. Ty jseš fakt tak naivní..." zas mě plácne Kačer. "Ale, stejně tě mám rád. Pojď, pojď sem…"

Kačer je zvyklej pít. Stihl toho už víc. Myslím, že se mě pokusil obejmout. Však jsem to říkal, má mě rád. Objevil mě a má mě rád. Lepší už to ani bejt nemůže.

Následující měsíce jsem do L:tru chodil skoro pořád. Každej pátek a tak dvakrát, třikrát během tejdne. Po škole jsem nasedl na metro a stavil se za Pájou. Úplně jsme si padli do oka. Stali se z nás kámoši, nehledě na věk. Dal mi desky, ukázal pár rozzuřenejch dopisů, co přišly, společně jsme se jim zasmáli. Kačer se tím bavil, což jsem nechápal. Prej, že je to dobrý, že takhle lidi vždycky reagujou, když na něco nejsou zvyklí. Že to tak prostě musí bejt a čím víc mailů, tím líp.

Pája je ohromně zajímavej člověk. Chytrej, vtipnej, zábavnej, ale i citlivej a tak. Jednou jsme se takhle v pátek bavili o festivalech a když došla řeč na Glastonbury vůbec jsem ho nepoznával. Úplně ho to rozněžnilo. A nechápal, že jsem o to nikdy nijak nestál.

"Glastonbury, největší hudební festival a ty´s o to nestál?"

"No, sem o tom nějak nepřemejšlel. Ještě."

"Něco ti řeknu, Lukáši. Jak tě mám rád, tak…tak ty jseš fakt ještě děcko," rozesmál se Kačer.

Jenže. Já tam prostě nechtěl. Jsem mladej. Vidím to nejdřív, fakt nejdřív, tak za dva roky. Po pár zkušenostech, festivalech, nějakejch zkouškách otužilosti, otupělosti a tak vůbec. Na Glasto se jezdí, až začne ujíždět vlak. Je to sen, mladickém sen, sněnej v temným kámošově pokoji nad starým Rock&Popem. A dost možná, že pak už nic lepšího nepřijde. Tak proč si to vyplýtvat před startem? Jsem prostě mladej, už sem to řek.

Měli jsme takovej rituál: Pája si zapálil, já šel uvařit kafe, domlouvali jsme se, co bych ještě mohl napsat a jak se zlepšit. Chtěl jsem, aby mi radil. Jestli mi někdo v životě mohl pomoct, pak to byl Kačer. A já mu za to byl patřičně vděčnej.

Jaro 2006: Najednou mám takovej divnej pocit. Dneska mi volal Pája Kačer. Prej, že už nemusím chodit do práce, ať si teď dělám, co chcu, co jsem vždycky chtěl. Ale jak Pavle, bez tebe? Tohle jsem vždycky, kurva, chtěl! Psát. Jezdit metrem po žlutý trase. Na Anděla. Na Smíchov. Karla Engliše 519, to byl můj domov. Žádný zasraný Ústí, žádná Vyšší odborná, ale noviny, časopis. Hudební časopis, s pravejma novinářema, co něco umí, co ví. Co má tohle sakra zase znamenat?

"Ale proč?"

"Užij si volna, seš mladej, Lukáši."

"Ale, já sakra nechci volno. Chci psát!"

"Ne, to je v pohodě, už tě nepotřebujem, užívej si..."

"A čeho jako? Co to má sakra znamenat?"

"Máš přítelkyni ne? Rodinu? Jeď domů, do Ústí."

"Nemám přítelkyni."

"Ehm, tak rodiče, no?"

"Ti mě fakt neberou!"

"Neberou? Co to sakra zas za slova?"

"Prostě chcu bejt tady. Tady patřím. A ty to víš taky!"

"Co vím?"

"Objevil´s mě!"

"Cože?"

"Našel's měl. Dostal mě do NMM!"

"No, jo. Ale.."

"Co ale?"

"No, prostě..to byla jiná doba."

"Do prdele, jaká jiná doba? Dostal´s mě i sem! Bez tebe bych se tu nikdy ani nemihnul!"

"No, vždyť to říkám, že to byla jiná doba!"

"Jak to sakra myslíš?"

"Si byl cool. Lidi tě četli. Zajímalo je to, i když to bylo..."

"Co?!"

"I když to třeba nebylo dobrý…"

"Nebylo dobrý? Objevil's mě, kurva!"

"Objevil tě Musicserver!"

"Ne, ty! Vždyť, jsem ti, do prdele, věřil!"

"Jo, to je hezký. Dík, ale.."

"Ale? Ty mě fakt vyhazuješ? Že už nejsem cool?"

"No, pro lidi už to není zajímavý. Zvykli si. Předtím´s je buď štval, nebo tě měli rádi, takže to četli. Kupovali si nás. To se mi hodilo, to musíš pochopit. To není o tobě..."

"Sem si všimnul!"

"Ale, no tak…je ti devatenáct. To máš všechno před sebou. Ještě se můžeš naučit psát."

"Naučit? Jsem kurva mladej českej hudební publicista, tak jaký učit? Už to umím, ty vole!"

"Ehm…"

"Takže sis mě tu držel, páč jsem ti zvedal prodej?"

"Ale to je normální. Tady nemůžeš ignorovat trend, ať je jakejkoliv! Jsem chtěl dát příležitost mladejm. Zas mi ale neříkej, že sis myslel, že píšeš dobře? Že nejseš průměrnej? Neblbni! To´s musel tušit, proboha."

"Ale, byl jsem cool, ne?"

"Byl's zajímavej!"

"Zajímavej?"

"Budil's emoce, což se cení."

"Ale teď, teď, už nejsem dost cool?"

"Jo, tak nějak."

"To stejný mi řekla i ona, ty vole!"

"Ona?"

Vždycky jsem měl nutkání považovat se za pohledného mladíka. Bohužel to ztroskotávalo na faktu, že si to nikdo jinej nemyslel. Dokonce ani ona. Ona (17) vždycky říkala, že jsem zajímavej a docela fajn. Ona (17) taky měla ráda přeslazený kapučíno (nejlíp čokoládový, oříškový a mandlový), Coldplay, Jamese Blunta a Daniela Powtera, sytě zelenou a světle modrou barvu, mě a Ústí. Na pořadí si netroufám. Doma byla vlastně spokojená, na rozdíl ode mě. Já tam trpěl, nic mě tam nebavilo. Jsem potřeboval chaos&život Prahy. Ranní probouzení cestou metrem s iPodem na uších, Roxy, Abaton, Lucernu, L:tr. Tejdně jsem čtvrtek co čtvrtek vysolil sto třicet kaček za přeplněnej bus Florenc–Ústí nad Labem, ale všechno málo. Prej nejsem dost cool, naopak jsem nudnej, mám děsnej mdlej hlas, že už to stejně nemá cenu, když jsem v Praze a ona doma, že už pro mě prej stejně není tak důležitá, jako předtím, že mi stejně jde jenom o toho mýho Kačera a psaní atd. atd. Že už mě prostě nemiluje. Konec? Nechcu to vyslovit!

Léto 2006: Zas jednou nemám vůbec nic. Škola skončila, práce taky, tak jsem mohl jet domů. Do mýho milovanýho podělanýho Ústí nad Labem. Bus byl přeplněnej. Jako vždycky. Narvanej až k prasknutí. Lidi se na sebe lepili jak šílení, takže když jsem dojel domů neměl jsem zrovna náladu si pokecat o tom, jak je to všechno v prdeli. Zas jednou. Od žuchnutí na dno mě v tý chvílí dělily dva pohledy. Na otce (50), jak se u televize láduje rozkrájeným seschlým párkem položeným na starejch, hořčicí se rozmáčejících, novinách a druhej na matku (47), jak se ke mně řítí se slzami v očích. Asi mě chtěla obejmout.

"Počkej, vytáhnu si z kapsy iPod," zastavil jsem ji.

Zmateně šátrám po kapsách, ale není tam. Chtělo by to ještě nějakej srdceryvnej odstavec…