Tell Me The Truth

O dva zápisy zpět, je jasný příklad toho, když je nadpis důležitější samotnej text. Navzdory tomu, že ten je tak dlouhej, že by se dal vydat v sobotní příloze MF Dnes/Lidových novin. Loser není žádnej psycho zápis, co jsem plodil po nocích, abych ho jednou s velkou pompou publikoval na blogu jako nějaký vyrovnání se s minulostí, vyrovnání se sebou samým. Nebo něco podobnýho, každej si to může interpretovat jinak & jak to vypadá - podle blikající lišty ICQ a emailový schránky -každej si to nějak přebral. Jenže jinak než jsem čekal.

Lekce tvůrčího psaní vycházej v Lidovkách, jmenuje se tak Vieweghova knížka (jediná, co jsem od něj četl) a učí se to na několika vysokejch školách. Je na zamyšlení, jestli se něco jako psaní dá vůbec naučit, ale to je jedno. Loser pochází z jedněch takovejch setkání, kdy se chcete něco naučit. I když, v případě autorky (kterou modří dobře znají) jde jenom o rozvíjení talentu. Michaela Hečková - ta, co napsala podle mnohejch jednu z nejlepších recenzí, co kdy byly umístěný na českej internet - se rozhodla, že literární typ najde ve mně. S reálnýma základama se pracuje perfektně, připojíš fantazii. Výsledek je matoucí. Proto tenhle post.

Když jsem to četl, neurazilo mě to - jenom pasáže o mých rodičích & přítelkyni, ale to už máme vyříkaný. Je to dobrá povídka, proto tu je. Je to dobrá povídka, něco jako upravenej archiv, co na konci dubna zmizel. Je to dobrá povídka.