Music, Makes The People...

...a tak dále.

V Roxy předváděli Nemo po celou dobu koncertu takovej výkon, že jsem byl přesvědčený o tom, že co skladba, to hit. James Cook a jeho mezinárodní rytmická sekce dokáží na pódiu svou tvorbu prodat precizním způsobem. Dělají show bez umělých přísad, přehrávaných póz. (skorocitace z glosy Jakuba Peřiny) Leonard Cohen se v devadesátých letech ptal: "Koho zajímá hudba?" (konec skorocitace) Nemo rozhodně. Je to trendy, což je (nejenom) v hudbě synonymum pro aktuální, současné - a na druhé straně taky pro poplatnost době, vlezdoprdelectví, v určitých mezích i neoriginální. Ale to "My!" jako odpověď na Leonardovu otázku, tam cítit je. Electro-rock s jistým vokálem, až kytarovkovými riffy a nasládlou melancholickou atmosférou. Respektive - James Cook: "Je to trochu jako elektronický rock. Mícháme zvuk analogového synťáku s rockem, heavy rockovými riffy a naštvanými elektropopovými písněmi." Deska Post Human Love se mi dostala do rukou až několik dní po "pražském poprvé" a bohužel po několika posleších musím konstatovat, že obsahuje tři hity a pak lépe a hůře stravitelnou vatu. Na druhé straně bylo poznat, že Nemo jsou spíš koncertní kapela než partička hudebníků, jejichž nahrávky si člověk vyskládá na poličku a pustí si je k práci/jídlu. Taková, k níž patří ječící holky & spontánní tleskání do rytmu/tanečky. A na to, jestli ta deska mezi čtyřma stěnama něčího pokoje působí polovičně, sere pes.

Nikdy jsem neposlouchal Marilyna Mansona, kromě občasných setkání typu Rock Is Dead na soundtracku k prvnímu Matrixu, což se mi, pokud si dobře vzpomínám, docela líbilo. Stejně jako předělávka Tainted Love a lidi cení i jeho pojetí Personal Jesus, ale to mi nějak ušlo. Postavu, kterou vymyslel bývalý hudební novinář Brian Hugh Warner (nebo se do ní přerodil?), jsem bral vždycky s rezervou. Ve svým Placebo období jsem si přečetl, jak jednou "gave a head" Brianovi v cestou na pódium, takže "Bowieho děti" začali asi s dvacetiminutovým zpožděním - to mě pobavilo. Naše meetingy byly silně sporadický, v Bowling For Columbine vystupoval coby jeden z hlavních viníků tamější tragédie ve škole - to mi přišlo dost přitažený za vlasy. V minulých čtrnácti dnech jsem s Mansonem četl rozhovor v Time Inu, přišla na něj řeč v doslovu Palahniukova Deníku a dostala se ke mně jeho nová deska - Eat Me, Drink Me. Ve středu bych měl být v T-Mobile Aréně. Dostal mě. Už žádný bubákování - Antikrist je tady! - ale písničkář v intimní poloze, se svým specifickým projevem, obklopen hutnou rockovou zdí a retro kytarami vycházejícími z gothicu a hard rocku. Putting Holes In Happiness nebo Heart-Shaped Glasses (When The Heart Guides The Hand) jsou hitovky na první poslech. Marilyn Manson se mi trefil do nálady, svojí sbírkou zpovědí na téma "Hledám sám sebe, přičemž ztrácím pevnou půdu pod nohama a záchytný body kolem sebe".

Za to noví The Bravery se pravděpodobně nevzpamatovali z věčného přirovnávání k Las Vegas a snad ze všeho strachu, aby se to neopakovalo, natočili nemastnou-neslanou nahrávku s dvěma zapamatovatelnýma trackama. Hity? Kdepak...

Překvapila deska An End Has A Start od Editors. Strachoval jsem se, že kluci pojedou ve stejným modelu, ale přeci jenom uhnuli, i když to na první poslech nebylo tolik patrné. Silné, až nečekaně vážné album. Nejlíp jsem si ho "užil" po čtvrteční narozeninové oslavě (ne mojí) v Radosti, což byla opravdu party se vším všudy. Uvítací drink s kódovým označení B52, dancin', Cappy&Absolut, Martini, šampaňský, dancin' a pak jsem zjistil, že nemám foťák. Možná bez slabších Spiders by se novinka obešla. Žádnou recenzi jsem ještě nikde nečetl, ale osobně dávám čtyři a půl slzy z pěti. (U Put Your Head Towards The Air jsem v jeden moment myslel, že poslouchám Coldplay. Kupodivu mi to nevadilo. Zní to totiž spíš jako A Rush... než X&Y.)

Pomalu přichází léto, což je pro jedny čas minisukní a skákacích hradů, ale pak je tu ještě jedna skupina. Začnou vedra a na mě udeří existenciální krize. Několik posledních let se v tom každý rok plácám, někdy chvíli, jindy zase dlouho. Destroyer trpí na noční můry (pořád?), já zase musím pořád něco dělat, abych nemusel myslet na to, co se mi honí hlavou. Bude mi jednadvacet a někde vzadu se mi pořád honí, že už je asi ten čas, kdy bych měl začít splácet něco svým rodičům. Možná je ještě čas, možná ne. Nedokážu to odhadnout. Někteří spolužáci/kamarádi kolem mě dělají, ale jenom zlomek z nich opravdu to, co je baví. Nechci někde ztrácet čas něčím, co mi nic nedá. Chtěl bych pracovat někde, kde se nebudu během dne/noci užírat tím, že bych ten čas mohl trávit jinak, něčím, co by mi mohlo pomoct tam, kam chci. A kam chci? Nejhorší otázka, protože v tuhle chvíli opravdu netuším. Nedokážu odpovědět. Od dvanácti let jsem chtěl být televizní komentátor sportovních přenosů, což se postupem času převrhlo do normální novinařiny. Ve dvaceti jsem si tu představu rozbil, sám. Žádná ztráta iluzí, prostě tak. Spadnul řetěz. Do vzduchu jsem si pověsil hned několik vzdušných zámků. Čekám, kdy se rozplynou.

Prázdniny tu budou co nevidět & job (zatím) nikde, což mě toho pocitu, že jsem vysavač nijak rychle nezbaví. A aby toho nebylo málo, profesní rovina není jediná, kde nemám jasno o tom, co chci. Někdy si říkám, že bych byl dobrej studijní materiál.

P.S. Donesla se mi hláška, že Živel skončil. Umřel.