We Need To Talk!

Myslel jsem, že to stihnu. Do jednatřicátýho ledna napsat něco sáhodlouhého, čím bych shrnul ten měsíc zdejšího ticha. První týden nebyla vůbec nálada něco psát, protože se toho sešlo nějak moc. S hlavou pod sprchou jsem uvažoval, jestli se toho z vypsat, a nebo spíš vyspat. Vyhrála druhá možnost, i když první by mi možná ulevila víc. Od druhýho týdne začalo zkouškový, takže se čas scvrknul na minimum... Když už se nějakej objevil, prozřetelně jsem se ho rozhodl investovat trochu jinak než do blogování. Stejně jsem měl pocit, že se nic neděje, a citovýma krizema někoho otravovat, to radši mezi několika očima, protože napsaný vypadají i banální věci strašně těžko uchopitelně a svádí k dezinterpretacím, které nemá nikdo rád. Těsně před druhým kolem přijímacího řízení na Katedru produkce FAMU se mi vrátilo vnitřní rozpoložení z prvního týdne 2008, a tak jsem pohovory absolvoval v situaci, kdy mě ani Čestmír Kopecký a rozebírání Českého snu nemohlo rozhodit. Já jsem se bavil, oni evidentně netušili, proč tam vlastně jsem, a už vůbec - proč jsem v druhém kole. Naspat za tři dny 7 hodin, nedobrovolně, to vás přinutí i k takovým úsměvným dialogům jako:

"Kolik podle vás stojí průměrná česká reklama?" - "Mohl byste mi, prosím, definovat, co je to průměrná česká reklama?" - "Prostě kolik podle vás stojí natočení průměrné české reklamy." - "Já nerozumím vaší otázce. Co je to průměrná česká reklama?" - "Prostě průměrná. Tak kolik?" - "Já vám to neřeknu, dokud mi nedefinujete termín průměrná. Slovo průměrná já chápu nějakým způsobem a vy taky. Můžete mi definovat vaše chápání slova průměrná?" - "Jdeme dál..." nebo dokonce: "Tady v životopise píšete, že máte mezi zájmy literaturu. Jaké české autory máte rád?" - "Já české autory moc nečtu." - "Tak jak sem můžete napsat, že máte rád literaturu?" - "Můžete mi říct, jak se to vylučuje?"

Přijímačky na FAMU jsou legrace. Sto padesát lidí nasoukají do učebny/auly na FF UK, kde je hrozná zima, předimenzováno. Nikdo neřeší, jak blízko/daleko od sebe lidi sedí, papíry rozdávající asistenti se smějí na vybrané jedince, čas od času spolu prohodí pár slov se svými známými, co to zkouší na KP. Cizí jazyk, matematika, všeobecný přehled, filmový přehled, analýza předvedeného audiovizuálního díla = filmu a žádnej stres. Bavilo mě to celou dobu, ke všemu se pak udála pověstná třešnička s pohovorem, co moje ústní koutky zrovna nešetřil. S odstupem času, dvou týdnů, přiznávám, že jsem musel působit jako hrozně arogantní a sebevědomej člověk. Když mě ta hra na "sedm mocných dělá z jednoho zvenku debila" hrozně bavila. Hlavně když přišlo na reklamu a product placement (Apple v Rodinných poutech/Apple v potencionálním akčním filmu/Apple před nimi na stole).

Oslí můstek. Stal se ze mě switcher. Díky Destroyerovým pákám a Amákově ochotě tahat s sebou letadlem asi osmdesátkrát víc věcí, než když se vydal na dovolenou do NY, už měsíc funguju na MacBooku s Leopardem. Ještě jednou, takhle jako veřejně, děkuju oběma. Přesně takhle si představuju intuitivní operační systém. Tohle je user-friendly ve sto procentech. Jeden z argumentů je, že to je primárně pro debilní Američany. Ten je tak jednoduchej, jasnej a uvěřitelnej, možná i působí trochu nenapadnutelně, ale... Dovolil bych si nesouhlasit. Tady naprosto přesně funguje ta myšlenka, že "kdo nezkusil, nepochopí". 

Předposlední lednový týden byl ve znamení diskuzí a přemýšlení nad současným stavem věcí v hudebním businessu, ve finále završený skvělým koncertem Midi Lidi a DJ Ventolina v Circuse (Ústí nad Labem). Trojice "falešných Brňáků", tentokráte jenom se dvěma laptopy, bavila víc než v Akropoli před Digitalism, kde to ale s největší pravděpodobností bylo způsobený zvědavostí, co předvede hlavní jméno večera. Zahráli novinku - Pokoj - ryzí emo-electro song s perfektním textem a zaseklým alarmem Opel Vectra, přidávali jako Sexuální nábytek se samotným velkým! Stěhovákem Gerardem. Potom si přikráčel DJ Ventolin, přinesl si světla, sampler a spustil dechberoucí show, která postupem času strhla všechny, co stáli blízko pódia. S trackem věnovaným veverkám a otextovaným výkřiky: "Veverky!" zabodoval nejvíc. Rozhodně ultimátní borec měsíce ledna.

Jak nadchnul tenhle večer, čtvrtek předtím rozhodně zklamal. Róisín Murphy přijela do Roxy a odehrála standardní show, bez sebemenší přidané hodnoty oproti desce, a to jsem od Overpowered naživo čekal opravdu krutou disco nálož. Bohužel, jedni míní... Na druhé straně se večer vydařil. Pavel Kučera hodně potěšil, zajímavě jsme pokecali nejenom v Roxy, ale vlastně i v Akropoli na předávání F:lter Awards. Nakonec mě celý čtvrtek zavál do postele na necelých 80 minut a potom hurá prezentovat projekty na Média a ekologie. Předělávám, překvapivě.

Únor, začínám se mít dobře, i když pořád tu jsou/budou věci, kterým asi nikdy nebudu pořádně rozumět. Zase si ale začínám rozumět s lidma, do nichž bych to nikdy neřekl, což taky není špatný. Občas sám sebe přichytávám v situaci, kdy si říkám, jak snadně se dají chápat věci, co dělám/říkám, a ono je to vlastně všechno ještě jednodušší. Proč v tom ale lidi nenechat? Přijde mi zajímavý, jak se někteří uklidňují tím, že (prý) do druhých vidí. Ne, přijde mi to zábavný.  

A mimochodem, dvanáctipalcovou verzi Flux od Bloc Party jsem dal na měsíc a něco k ledu, abych se k ní před několika dny vrátil, jako zkouška. Ty Keleho texty jsou stejně jedny z nejlepších...

...a šlape to. We were hoping for some romance...

Aktualizace k FAMU: Teď jsem zjistil, že od včerejška jsou výsledky na webu. Na poprvé to nevyšlo.