Zidane, A 21st Century Portrait
Zinedine Zidane se vepsal hluboko do paměti všem divákům finálového utkání posledního mistrovství světa ve fotbale. Berlín oněměl úžasem, dokonce dvakrát. Nejprve když argentinský rozhodčí Elizondo zvednul nad hlavu červenou kartu určenou právě francouzskému špílmachrovi, podruhé když se na velkoplošných obrazovkách objevil důvod jeho rozhodnutí. Zkratovitý a agresivní úder hlavou do hrudi provokujícího Marka Materazziho. Zidane tehdy holou hlavou protnul atmosféru finálového utkání a ukončil kariéru. Neslavně se prošel kolem zlatého poháru pro vítěze, odešel do kabin. Nevyzpytatelný hrdina Francie zase jednou nechal promluvit pana Hydea svého já. Během několika vteřin ukradl celý svátek několika milionů fotbalových fanoušků po celém světě jenom pro sebe. Nepodělil se o něj jako tenkrát před šesti lety na domácí půdě, když dvěma přesnými zásahy (opět hlavou) skolil favorizovanou Brazílii, se všemi jejími hvězdami. Tentokrát ne. Ve Francii se toho dne hodně plakalo. Kupodivu ne proto, že národní tým prohrál na penalty a z titulu mistrů světa se tak mohla radovat (podle vlastních slov) "nejfotbalovější země na světě" Itálie, ale protože Zizou Zidane skončil. Nešlo o to, jakým způsobem dal trávníku sbobem, ale o samotný fakt, že si sundal reprezentační dres s tím, že už ho nikdy nenavlékne, nepropotí, s nikým si ho nevymění. Konec.
Rok zpátky, přesněji v sobotu 23. dubna 2005 se ve španělské lize hrálo utkání Real Madrid vs. Villareal. Na tom utkání by s největší pravděpodobností nebylo nic zvláštního. Real nastoupil v bílých dresech, tradičních pro domácí prostředí, Villareal vyběhl na trávník ve stejně předvídatelné žluté. Bylo vyprodáno.
Jenže kolem hřiště bylo umístěno celkem sedmnáct kamer (pracujících buď s technologií High Definiton nebo super 35 mm) s jediným úkolem. Synchronizovaně sledovat jednoho jediného hráče. Číslo 5. Zinedine Zidane. Philippe Parreno a Douglas Gordon dali hlavy dohromady a rozhodli se za pomoci nejmodernějších prostředků zaznamenat jednoho z největších hráčů francouzské historie pro budoucí generace. Toho dne, v sobotu 23. dubna 2005, se po celém světě událo dost zaznamenáníhodnějších situací, ale budoucím generacím se dostane možnosti strávit devadesát minut ve společnosti jednoho jediného muže. Celý film Zidane, A 21st Century Portrait o sobě prohlašuje, že je napůl dokumentem a napůl futuristickou záležitostí. Obraz se neustále soustředí na jednoho člověka, divákovi klasických televizních přenosů z fotbalových utkání se tak rozkrývá takový svět ve světě. Každý hráč, i když je součástí týmu, se rázem stává autonomní jednotkou. Zidane si například hodně mluví pro sebe a má lehce podivný rituál, v němž hrají hlavní roli jeho kopačky.
Několik desítek minut člověku připadá, že sleduje regulérní dokument, který spočívá v zaměření se na jednu součástku velikého stroje. Když se ale na plátně objeví vlastní myšlenky hráče, začíná pomalu vyplouvat na povrch, že celý dokument je vlastně koláž z poslepovaných střípků. Je neskutečně zábavné sledovat Zizoua, jak kolem něj lítá míč ze strany na stranu, jak je ostatními spoluhráči víceméně přehlížen a vypadá to, jako by trpěl. Jako pes, kterému před čenichem máváte pečínkou. Jakmile mu ale někdo balón svěří do péče, dokáže během několika vteřin roztleskat stadion, ukázat čtyřiceti tisícům přítomných diváků to, kvůli čemu přišli. Když chodí sem a tam, bez míče, tak nějak nepotřebný a skutečně se tak i tváří, jako by měl pocit, že je tam navíc, připadá si divák nejvíc vtažený do děje. Dech, pot a hudba glasgowských Mogwai, kteří odvedli skvělou práci.
Jejich instrumentální alternative pop příspěvek v kombinaci s některými záběry dokonce dokazuje, že i sport, jakým fotbal v posledních letech je, dokáže dojímat. Bez vítězství, bez proher. Svou prostou existencí, zvuky, které vydává trávník, míč, diváci. Zidane, A 21st Century Portrait je ze všeho nejvíc hodně zajímavou záležitostí, kterou neocení každý. I když se to nemusí zdát, jeho vypovídající hodnota je stoprocentní. Dokazuje, že Zinedine Zidane byl jedním z nejlepších fotbalistů světa historie a zároveň také nepředvídatelným jedincem, co je schopen během vteřiny vyměnit rozdávání přesných přihrávek a rozdávání bolestivých ran.
Psáno pro defeKt.
Rok zpátky, přesněji v sobotu 23. dubna 2005 se ve španělské lize hrálo utkání Real Madrid vs. Villareal. Na tom utkání by s největší pravděpodobností nebylo nic zvláštního. Real nastoupil v bílých dresech, tradičních pro domácí prostředí, Villareal vyběhl na trávník ve stejně předvídatelné žluté. Bylo vyprodáno.
Jenže kolem hřiště bylo umístěno celkem sedmnáct kamer (pracujících buď s technologií High Definiton nebo super 35 mm) s jediným úkolem. Synchronizovaně sledovat jednoho jediného hráče. Číslo 5. Zinedine Zidane. Philippe Parreno a Douglas Gordon dali hlavy dohromady a rozhodli se za pomoci nejmodernějších prostředků zaznamenat jednoho z největších hráčů francouzské historie pro budoucí generace. Toho dne, v sobotu 23. dubna 2005, se po celém světě událo dost zaznamenáníhodnějších situací, ale budoucím generacím se dostane možnosti strávit devadesát minut ve společnosti jednoho jediného muže. Celý film Zidane, A 21st Century Portrait o sobě prohlašuje, že je napůl dokumentem a napůl futuristickou záležitostí. Obraz se neustále soustředí na jednoho člověka, divákovi klasických televizních přenosů z fotbalových utkání se tak rozkrývá takový svět ve světě. Každý hráč, i když je součástí týmu, se rázem stává autonomní jednotkou. Zidane si například hodně mluví pro sebe a má lehce podivný rituál, v němž hrají hlavní roli jeho kopačky.
Několik desítek minut člověku připadá, že sleduje regulérní dokument, který spočívá v zaměření se na jednu součástku velikého stroje. Když se ale na plátně objeví vlastní myšlenky hráče, začíná pomalu vyplouvat na povrch, že celý dokument je vlastně koláž z poslepovaných střípků. Je neskutečně zábavné sledovat Zizoua, jak kolem něj lítá míč ze strany na stranu, jak je ostatními spoluhráči víceméně přehlížen a vypadá to, jako by trpěl. Jako pes, kterému před čenichem máváte pečínkou. Jakmile mu ale někdo balón svěří do péče, dokáže během několika vteřin roztleskat stadion, ukázat čtyřiceti tisícům přítomných diváků to, kvůli čemu přišli. Když chodí sem a tam, bez míče, tak nějak nepotřebný a skutečně se tak i tváří, jako by měl pocit, že je tam navíc, připadá si divák nejvíc vtažený do děje. Dech, pot a hudba glasgowských Mogwai, kteří odvedli skvělou práci.
Jejich instrumentální alternative pop příspěvek v kombinaci s některými záběry dokonce dokazuje, že i sport, jakým fotbal v posledních letech je, dokáže dojímat. Bez vítězství, bez proher. Svou prostou existencí, zvuky, které vydává trávník, míč, diváci. Zidane, A 21st Century Portrait je ze všeho nejvíc hodně zajímavou záležitostí, kterou neocení každý. I když se to nemusí zdát, jeho vypovídající hodnota je stoprocentní. Dokazuje, že Zinedine Zidane byl jedním z nejlepších fotbalistů světa historie a zároveň také nepředvídatelným jedincem, co je schopen během vteřiny vyměnit rozdávání přesných přihrávek a rozdávání bolestivých ran.
Psáno pro defeKt.
