Název filmu je trochu zavádějící, protože Robert Francis Kennedy určitě není hlavní postavou, spíše se na pozadí celého snímku táhne jako pověstná zlatá nitka. Celkově pátý režisérský počin herce Emilia Esteveze totiž nemá žádného hlavního hrdinu. Bobby sleduje několik osudů lidí, kteří se v osudný den pravděpodobného vítěze tehdejších voleb nacházeli v losangelském hotelu Ambassador. Žádný z nich nedostává znatelně větší prostor, aby se pak ve finále propojily jedním společným a hrozivým zážitkem.
Každý z ubytovaných má svoje problémy, ať už jde o alkohol, nešťastný manželství, začlenění do společnosti nebo prostý strach ze stáří. Kuchyni hotelu, kam má za několik hodin přijet jeden z nejdemokratičtějších politiků 20. století, šéfuje rasista, což nejvíce pociťují nelegálně zaměstnaní Mexičani. V ředitelském křesle celého Ambassadoru zase sedí člověk, který "káže vodu, přičemž sám pije víno". Na druhé straně barikády stojí mladá dívka, která se snaží zachránit stejně starého kluka před odvedením do vietnamské války tím, že si ho vezme. Po sňatku má větší pravděpodobnost, že se dostane do klidného Německa. Z hlavní dějové linie vystupuje opravdu velké množství podpříběhů, ale Estevez jednotlivé přechody a propojení zvládnul velice citlivým způsobem.
Určitě tomu vyjma zručné režie napomáhají také skutečně kvalitní herecké výkony. Od zkušených harcovníků Hopkinse a Fishburna přes Sharon Stone a Demi Moore až po jindy nesnesitelného Ashtona Kutchera a Lindsay Lohan. Druhou věcí je fakt, že kvalitní vizuální znázornění konce šedesátých let si vyžádalo smutnou oběť v tom, že všechny herečky (včetně nezmíněných Helen Hunt a Heather Graham) vypadají (buď) naprosto příšerně nebo neuvěřitelně staře. A někdy obojí.
Estevez pracuje metodou prostříhaní natočeného materiálu s archivními záběry z Kennedyho rozhovorů a projevů. Ve filmu divák ani jednou nezahlédne tvář jeho představitele, za to se dozví docela dost o Robertovo vystupování a názorech (ano, funguje to trochu jako dokument). Bobby od začátku do konce bruslí u mantinelu sentimentality, aby ho několikrát přeskočil za práh únosnosti (hlavně kuchyňská rasově motivovaná scéna, vyvrcholení některých hotelových příběhů), ale na největší nálož emocí si Estevez publikum připravuje celý film.
Střihem z hotelu ke Kennedyho výrokům pevně buduje a prohlubuje divácký vztah k jeho postavě, aby z něj po třech výstřelech v ambassadorské kuchyni vymačkal co nejvíc.
Těžko říct, jestli to je prvoplánová sviňárna, kterou se Estevez rozhodl zaútočit na lidské city, nebo se jenom snažil upozornit na fakt, že Amerika ten večer příšla o pozoruhodného a schopného politika, díky němuž mohly být současné Spojené státy lepší zemí. Bobby rozhodně není klenot kinematografie, ale je to dobrý film.
Když se přenesete přes občasné "transcendetální" odkazy na současnost.
