The Devil Wears Prada

Vyrazili jsme, protože The Devil Wears Prada je ideální film pro dva. Popcorn included. I když je to celý vlastně jenom ze ženskýho prostředí, možná ještě ze zženštilýho, je to zábava. Andy Sachs má diplom ze žurnalistiky, ale aby se chytla v New Yorku, potřebuje udělat nejdřív nějaký terno jinde, nejlíp na místě, kde nikdo před ní nevydržel delší dobu než pár tejdnů. A ten, kdo jo, trpí určitejma duševníma poruchama neodhadnutelnýho rozsahu. Asistentka šéfredaktorky módního časopisu Runway Mirandy Priestly je pozice, po jejímž absolvování si člověk může jít zažádat o práci do jakýhokoli média. Problém je v tom, že vztah Andy k módě je chladnej. Otázka při prvním telefonátu "Můžete, prosím, hláskovat slovo Gabbana?" to, myslím, vystihuje dost jasně. Jenže nebyl by to americkej film, kdyby se něco nezměnilo, aby se to na konci zase mohlo změnit zpátky. (Neplatí pro všechny filmy, u filmů tohoto typu je to ale valná většina.)

To je možná jediný negativum The Devil Wears Prada. Odhadnutelnej příběh od mnohem dřív než je polovina filmu a ten hrozně klišoidní závěr, co mu dává korunu. Zbytečně to tak sráží celkovou podívanou, který dominuje Meryl Streep v roli Mirandy - úsečné, namyšlené, povrchní a ledové královny nejrespektovanějšího módního časopisu na světě. Její ztvárnění je naprosto bezchybný, vždycky když je na plátně je jasný, že to bude za něco stát. Hned po jejím prvním výstupu si divák zamiluje to drmolení nekonečnejch požadavků ukončený prostou větičkou - "That's all." Představitelka Andy - Anne Hathaway - by mohla bejt trochu výraznější, ale vedle Meryl Streep každý vypadá tak nějak polovičně.

Pokud si při sledování snímku navíc ještě publikum uvědomí, že je to podle skutečný události, těžko se brání úsměvu, když si Miranda řekne o dosud nevydanej rukopis novýho Harryho Pottera, kterej by "měl bejt na stole před třetí, protože její dvojčata jedou pryč, tak aby měly co číst ve vlaku". Příjemnej film, kterej si asi divácká obec moc dlouho pamatovat nebude. Hudební podkres v podobě známejch popovejch skladeb a pěkný hadry. Cameo tam má i Gisele Bündchen.

Harry Potter And The Goblet Of Fire

Částečně jsem si připomněl jedničku, abych se pak s ročním zpožděním konečně podíval na nejnovější kousek. Mike Newell možná není tak dobrej režisér jako Cuarón, co dělal Vězně z Azkabanu, ale čtvrtej filmovej přepis příběhů Harryho Pottera rozhodně není takovej průser, jak se snažej všichni namluvit. Předlohu od Rowlingový jsem nečetl a nepředpokládám, že by se na tom mělo něco změnit. Harry Potter And The Goblet Of Fire je dějově natřískaná podívaná, ale když člověk dává pozor, rozhodně se v ní neztratí. V poslední půlhodince mi ale chvíli nebylo jasný, jak natočej další díly, aby se jim nezvednul rating. Nakonec mi došlo, že čtenáři & diváci čarodějnickýho učně z Bradavic rostou s ním, takže...

Next!

Už minulej tejden jsem se chtěl dát do komentování novýho seriálu Český televize, ale zafungovala metoda "vychladni, dej jim ještě šanci". Dostali jí. Pátek, druhej díl. Hokej je aktraktivní sport pro hodně lidí, podle samotnejch tvůrců jako jeden z mála dokáže prostoupit skrz bariéru pohlaví. Seriál zasazenej do prostředí zimních stadionů tu ještě nebyl, otázkou je, co by se stalo, kdyby si ho na Kavčích horách odpustili. Po dvou večerech s hrdinama seriálu Poslední sezóna dokážu odpovědět. (S největší pravděpodobností) Vůbec nic.

Možná jsem byl jenom moc zmlsanej tím hokejem, protože jestli Česká televize umí něco na jedničku, jsou to právě přenosy z ledový plochy. Čekal jsem nějaký obrazový orgie, který kluci nabídli, když se u nás hrálo mistrovství světa. Jejich schopnost zaměřit se na detail, střih a práce se zvukem bylo to nejlepší, co jsem za posledních deset let na vrcholový hokejový akci viděl. Škoda, že Hynek Bočan asi tráví víc času na režisérský stoličce, nebo probíráním se scénářema, protože to by situace, kdy se děj seriálu přenese mezi mantinely nepůsobil tak dementním způsobem. Křeč, křeč a ještě jednou křeč. Víc realistična a adrenalinu načerpá člověk u Stiga hokeje.

Bohužel se lámání přes koleno a amatérismus přesunuly i do příběhový linie. Hokejka Honza Krol přijede z NHL má barák jako svině, šťastnou rodinu, vyděláno. Taťka mu říká, že je to fajn, že už se nemusí honit za černým kusem gumy, že jediná jeho starost je teď jedině to, aby nenaletěl lidem, co se na něm budou chtít hojit. Jenže jemu začne hokej chybět, tchánovi najednou nějak nevycházej účty a už je to tady. Návrat na led, stihnout se poštěkat s jiným hokejistou, co láme nohy na potkání (u hrazení), slíbení pomsty, začátek podnikání. Do toho doktorka, co jí Krol fascinuje až do vlhka, blondýnka spoluhráče, co si to davá s klubovým doktorem (a podle všeho nebude jedinej) a ta k dále, a tak dále. Jo, málem jsem zapomněl na uklízeče ze staďáku, co už několik let čeká na restituci fabriky. Dneska našel peněženku nějakýho právníka (Klepl) a ten mu po jednom rozhovoru oznámil: "Jestli je to tak, ja říkáte, tak do měsíce je fabrika vaše."

Takže asi jenom další českej seriál, co chtěl bejt nějak jinej, ale je úplně stejnej. Budu se udržovat v obraze, abych věděl, jestli se všechno vyvíjí podle mejch předpokladů. Pro dobrej pocit.

Any Given Sunday

Vlastně nevím, co mám říct. Tři minuty zbývají do naší největší bitvy. Dnešek rozhodne. Buď se jako tým uzdravíme, nebo se rozpadneme. Kousek po kousku, až do konce. Teď jsme v pekle, pánové. Věřte mi. Buď v něm zůstanem a všechno proserem, anebo si zase vybojujem místo na slunci. Vyhrabeme se z pekla. Cenťák po cenťáku. Já to za vás neudělám. Na to jsem moc starej. Dívám se kolem, vidím mladý tváře a říkám si... Udělal jsem všechny chyby, kterých jsem se mohl dopustit. Rozfofroval jsem všechny prachy. Věřte nebo ne. Odehnal jsem od sebe každýho, kdo mě měl rád. A v poslední době nesnáším pohled do zrcadla. Když zestárnete, o všechno přijdete. To patří k životu. To ale pochopíte teprve, až o něco přijdete. Zjistíte, že v životě jde jen o centimetry. Jako ve fotbale. Protože v obou případech je snadný udělat chybu. O půl kroku dřív nebo později, a nezaskórujete. O půl vteřiny rychleji nebo pomaleji, a nechytnete to. Na centimetry narážíme všude kolem. Ve fotbale jsou všude. Každou minutu, každou vteřinu. V tomhle týmu o ně bojujeme. My v tomhle týmu, i všichni kolem nás, se o ně rveme. Zasekáváme se do nich drápkem, protože víme, že když se ty cenťáky sečtou, budou znamenat rozdíl mezi vítězi a poraženými. Mezi životem a smrtí! A řeknu vám, že v každém boji vyhrává ten, kdo je ochoten za ten centimetr zemřít. A pokud má můj život vůbec nějaký smysl, tak proto, že jsem odhodlán pro ten centimetr zemřít. O to totiž v životě jde! O těch pár cenťáků před vámi. Nemůžu vás nutit. Dívejte se na kluka vedle vás. Do jeho očí. A uvídíte kluka, kterej půjde ten cenťák s vámi. Uvidíte kluka, kterej se obětuje pro manšaft, protože ví, že když na to přijde, uděláte totéž pro něj! Tomu se říká tým, pánové! A my se buď jako tým uzdravíme, nebo zemřeme jako jednotlivci. Tohle je fotbal, hoši. Nic jinýho. Tak... Co s tím uděláte?

Přidejte minimalistickej hudební podklad a geniální herectví Al Pacina. Any Given Sunday je jeden z nejlepších filmů se sportovní tématikou. Hlavně proto, že Oliver Stone nebruslí po povrchu a ve filmu rozehrává hned několik rovin příběhu. Dobrý & docela dobrý filmy o americkým fotbalu se zaměřily vždycky na jednu věc, The Longest Yard a The Replacements hlavně na vyčpělý hráče, co to nakonec dokážou, a na další si teď nevzpomenu. Stone překládá americkej fotbal s celou parádou. Hráči, zranění, pracháči v čestnejch lóžích, stáří, parties, děvky, drogy, reklama, marketing, lidskej zájem a klubovej zájem, sláva, pýcha, pomsta. Any Given Sunday dává tvrdě najevo, že sport už dlouho není jenom o skóre. Al Pacino jako kouč Tony D'Amato, stárnoucí a výbušnej hecíř, přijde během jednoho zápasu o jedinečnýho (devětatřicetiletýho) quaterbacka Rooneyho (Dennis Quaid) i jeho nahrádníka. Na hřiště se tak dostává Willie Beamen, kterýho výborně zahrál Jamie Foxx.

Po několika přihrávkách na touchdown je to tady. Beamenovi stoupne sláva do hlavy & rozkládá tým Žraloků z Miami. Tým, kterej chce Cameron Diaz prodat, protože s Beamenem stoupá i cena klubu. V Any Given Sunday má každej svůj zájem. Může to působit i trochu zamotaně, ale Stone to natočil s bravurou, kdy do sebe všechno tak hezky zapadá - včetně těch jasnejch charakterních změn na konci, který zaváněj klišé, ale já mu to spolknul i s navijákem. "Když poprvé přerušili hru kvůli reklamě, byl to začátek konce." Na jednom poli se tu střetává parta mladejch & výbušnejch hráčů, kterejm jde nejenom o vítězství, ale taky o naběhaný yardy a sražený soupeře, protože na to slyšej třeba v Reeboku, a stará garda poctivejch, co zažila ještě fotbal v jeho nevinný a nezkažený čistotě.

Nasnímání zápasů a agresivní střih představuje americkej fotbal v jeho nejtvrdší a nejbrutálnější podobě, při který doslova tuhne krev v žilách, čemuž dopomáhá taky geniální zvuková stránka. Klip se mění v oázu, kdy kamera ve slow-motion sleduje přihrávku letící takřka přes půl hřiště, aby všechno během několika vteřin rozbil nekompromisní blok obrany. Srážka chráničů, co v 5.1 budí sousedy. K tomu skvěle vybráná hudba napříč celým žánrovým spektrem. Any Given Sunday je s největší pravděpodobností poslední výbornej Stoneův film, protože od tý doby to s ním jde jenom z kopce. Fidel a WTC jsou sice slušný témata, ale americkej fotbal. Pravda, ten kdo nikdy nedělal sport nějak extra aktivně - pardon, týmovej sport - ten proslov z úvodu nijak zvlášť neocení, ale já mu rozuměl. Jako celýmu, přes dvě hodiny trvajícímu, snímku, co jsem koupil ve speciální (dvoudiskový) edici jenom za 160 korun.

Když kdokoliv z hlavních hrdinů promluví, sedí to. Není to nějaká šroubovaná filozofie, přepjatý emoce a ždímání suchýho hadru. Stone měl silnej materiál, naděravej, měl výborný obsazení (navíc třeba ještě Aaron Eckhart nebo James Woods), skvělýho kameramana a využil to na maximum. Tleskám!

Please Save The Wall

Nebo si tam dosaďte Mr. Perfect. Tvrdost anglickýho fotbalu mi imponuje, ale hráči Readingu jí v zápase proti Chelsea dali trochu jinej rozměr. Ne, Stephene Hunte, ten míč si už zasáhnout nemohl a rozhodně nikomu nenakecáš, že jo.

Snad to dobře dopadne.

Reading vs Chelsea 0:1 (14th October 2006)

Thumbs Up

T-Mobile pokračuje v osvětě. Aktuální reklama - The Boy Least Likely To...

Thank You For Smoking

Výbornej film o tom, jakou moc má dobře zformulovaná věta, jakou moc má umění slova vůbec. Hlavní hrdina Nick Naylor dělá lobbistu pro Akademii pro výzkum tabáku, která v sobě združuje všechny možný americký výrobce tabákovejch produktů. Nick Naylor ovládá rétoriku na jedničku a několika svejma větama dokáže opozici v talk-show (nebo jen tak doma u stolu) nakopat prdel. Ještě si u toho dokáže udržet ten šarmantní výraz v očích a úsměv na rtech. Sám sebe charakterizuje jako "toho kluka, co dokáže sbalit každou holku". Nesnažil bych se mu to vyvracet. Sedí to na něj. Jeho exmanželka mu syna půjčuje na víkendy, tváří se u toho kysele a její aktuální přítel nikdy nezapomene podotknout, že bojovat za práva cigaret není zrovna ten nejlepší příklad pro dospívající dítě. Odpověď: "Já jsem jeho táta a ty si chlap, co šuká jeho mámu." Ano, Nick Naylor je kouzelnej.

Každej tejden se schází se svejma kolegama na dobrým jídle - dělají do alkoholu a do zbraní. Společně si říkají "Obchodníci se smrtí". Dost se u těch rozhovorů nasmějou. Nick Naylor je v tom, co dělá, možná nejlepší, ale vždycky přijde nějaká výzva, která ho motivuje. V tuhle chvíli šlape tabákovýmu průmyslu po krku stát Vermont, kde se senátor snaží prosadit nálepky se zkříženejma kostma a lebkou na každý krabičce. Navrhuje tak označit produkci po celejch státech. Naylor dostane nápad, ke kterýmu patří výlet do Kalifornie, což je ideální záminka k tomu, jak se víc poznat s vlastním synem. Přimíchá se k tomu spousta věcí, třeba jedna krásná reportérka (jo, Katie Holmes to tady fakt sekne!) a příběh se rozjíždí.

Thank You For Smoking stojí na výkonu Aarona Eckharta (správně, představitel Nicka Naylora). Jeho přesvědčivost v roli diskutéra dostává diváka do kolen, kroutí hlavou, co všechno Eckhart zvládne se slovy, aniž by při tom ztratil jenom mikroskopickou část uvěřitelnosti. Toho člověka byste nechtěli mít v okruhu svejch nepřátel, to vám garantuju. Jeho syna Joeyho hraje Cameron Bright, kterej se dal zahlídnout ve sračkový sci-fi Ultraviolet. Tady hraje minimalisticky a výborně. Thank You For Smoking je jednoznačně jeden z nejlepších filmů, co letos šly (a půjdou) v kinech. Inteligentní humor s neskutečným množstvím narážek na Ameriku a její chování, politiku a kulturu. Jestli tohle nedostane aspoň jednoho Oscara, tak fakt nevím, proč se ta cena vyhlašuje. Katie Holmes tu navíc hraje pěknou... No, hádejte! Divácká povinnost!

P.S. Když se budete dobře dívat, uvidíte jednu z nejlepších reklam 40's. Trošku upravenou.
P.P.S. Originál "More Doctors Smoke Camels Than Any Other Cigarette" [1024x1278].

Take It OR Leave It

Prej ta nová deska Roe-Deer není takovej průser, jak to podle koncertu v Akropoli vypadalo. Doba je zlá, takže už jí mám. Objektivně řečeno... Haha, vtip. Take opravdu z repráků nezní tak hrozně, jak jsem si myslel, že bude znít, když jsem se díval (a poslouchal samozřejmě) na tu čtveřici emo účesů v žižkovským Paláci. Mám s tím jenom jeden jedinej problém, možná dva, ale ten první je zásadnější. Když jsem četl recku od pp, myslel jsem, že to s tím Placebem přehání. Ale ono prd. Take zní od prvního do posledního tónu (počítám samozřejmě i to mega outro, který napadlo nevím koho, ale je to jeden z nejusvědčujících materiálů Molko-modly desky) jako jedna velká pocta ostrovní kapele, jejíž členové tvoří průřez napříč celým spektrem všech sexuálních orientací. Takže se to má tak, že Take budou mít lidi rádi a) podle toho, jak mají rádi Roe-Deer, nebo b) podle toho, jak moc mají rádi Placebo a kolik jsou toho "placebování" klukům z Roe-Deer s to odpustit. Ale jedno se musí Pražákům přiznat, proti Andrzejovi je Molko fakt roztrhanej hadr na koštěti a nemyslím si, že by to mělo co dělat s tím, že se Brian rozhodnul založit rodinu. Ale palinoman říkal, že je to jenom image. Uvidíme...

Ale jo, KooKee mě baví & několik dobrejch momentů tam je. Neříkám fuck off. To je důležitý!

Hundred Times In

Bude to tak tři čtvrtě roku zpátky, co jsem si poprvé koupil Time In. Apple design mě baví a tenkrát se mu, podle obálky, rozhodli věnovat několik stran. Nakonec jsem vystřízlivěl, protože to ani nebyla četba, to bylo utrpení. Grafická stránka stála za prd už od zmíněný obálky, kde se vzhledem fontu zrovna dvakrát nezabejvali. Sklon-nesklon v jednom slově (Apple), kurzíva, jiná barva, velikost, všechno naplácnutý na jednom místě. Zkrátka, nebylo to vůbec povedený. Cena se tenkrát pohybovala ještě kolem devadesáti korun, články byly samej překlep, přebejvající nebo scházející mezery. Co se týče použitejch písem a jejich velikostí, jednotlivý materiály na sebe zrovna dvakrát nenavazovaly. Tenkrát jsem si řekl, že Time In už ne. Hlavně mě totiž vyvedl z míry ten poměr cena/výkon.

Po nějakým čase se redakce rozhodla grafiku změnit, cenovou politiku taky. Občas jsem Time In prolistoval v Tescu. Pak se mi dostalo do ruky minulý číslo s Aňou na obálce. Rozhovor dobrej, fotky od Adama Holýho šly tenktokrát nějak mimo mě. Předevčírem jsem šel kolem trafiky, Time In za 59 korun, Paris Hilton na obálce, 50 nejlepších hereckejch výkonů všech dob a tak dále. Interview s Paris jsem si nemohl nechat ujít. Na začínající podzimní náladu ideální.

Time In je na tom líp, než když psal o Apple. Obálka je koukatelnější (a s Paris to nemá co dělat!), tématickej rozptyl je typicky lifestylovej (fashion, design, hudba, film a dál porůznu), vcelku mě to baví i číst. Ale! Je to něco kolem tři čtvrtě roku, co mě vytáčely věci jako jsou překlepy, chyby a podobně. V říjnovým čísle roku 2006 se toho moc nezměnilo. Pořád je tam najdete. Třeba článek o 50 nejlepších hereckejch výkonech pak vypadá jako vycucanej z jinýho žebříčku jinýho média. To když u čytřicátýho místa Angeliny Jolie (Narušení) se píše: "Opět Angelina a opět jako pilíř." Jenže když listujete dopředu i dozadu, paní Smithovou nenajdete. Co vás napadne jako první? A dát osmnáctý místo Audrey Hepburn za film Večeře u Tiffanyho, to chce mít opravdu koule!

Když se tohle povede odstranit, mohl by Time In dospět do fáze dobrýho poměru cena/výkon. Jestli se na tom chcete podílet, zrovna někoho sháněj. Lhal bych, kdybych napsal, že už jsem o tom neuvažoval.

Piers Morgan: Dnes ráno jsem si do Googlu zadal vaše jméno a objevila jste se mi tam 70 milionkrát, zatímco Nelson Mandela má jen asi 10 milionů záznamů. Co vy na to?
Paris Hilton: Fakt? Když jsem se minule dívala já, tak jsem jich u sebe našla 90 milionů.

Východní Evropa...

...už konečně našla svojí Avril! Nebo vás napadá lepší titulek do americkejch časopisů?

Ewa Farná - Měls mě vůbec rád (adio hitparáda óčko.tv)

If it's in the game, it's in the game...

Dneska jsem hrál poslední ročník NHL od EA Sports a jako zástupce herní veřejnosti, která hrála všechny dosavadní vydání, říkám, že NHL 07 je ta nejhorší simulace ledního hokeje, co kdy EA Sports pustili do oběhu. Jediný, co se od minulýho roku změnilo, je možná tak obal, na kterým je teď (zcela zaslouženě!) vycházející hvězda Alexander Ovechkin, a fakt, že se programátoři rozhodli, že z brankářů udělaj nesvéprávný dementy, co výstroj s pukem viděli poprvé v šatně před zápasem. Jasně, ve hře je poprvé naše nejvyšší soutěž, kde má Jirka Dopita opravdu slušný proporce (záviděl by mu i Jaromír Jágr verze 06 nebo nějakej zápasník v sumo), a hlavně - legendární naganská dvojička Robert Záruba & Petr Vichnar, jenže obojí vás po chvilce omrzí. Nejdřív ze všeho Vichnar, kterej měl teda na nahrávání předepsaný hrozný moudra. "Pokud na soupeře nestačíš, nedovolené bránění ve hře není tím nejlepším řešením." nebo nějak podobně. To bys blil, Milane. Celkově je poslech českýho komentáře úsměvná záležitost, protože program byl napsanej pro práci s angličtinou, takže kompatibilita s češtinou (a pravděpodobně se všem slovanskejma jazykama) dost dře. Intonace-neintonace, pády-nepády. Ale hřeje vás u srdce, to zase jo. Chvíli. Největším průserem se ale stal nápad nějakýho debílka, co se rozhodnul, že vstoupí do historie vývojářství. Přišel s tím, že rozjebe celý, věkem zažitý, ovládání. Gratuluju. Celkově je pro mě NHL 07 prozatímní největší sviňárnou herního průmyslu letošního roku.

Hrál jsem z originálu. Nejsem žádnej pirát!

(Don't) Take That

Roe-Deer ve středu večer křtili novou desku a pokud bych se měl podle toho koncertu v Akropoli rozhodovat, jestli si Take koupím, rozhodně bych neváhal. Tu desku bych nekoupil. Moje poprvé se "zasněnejma melancholikama" z Prahy bylo studený. To vystoupení bylo jako jedna velká ledová kra, ve který se občas objevila prasklinka (2nd Floor Boy, KooKee, Vertigo, možná The Stranglers), ale celkově? Brrr. Andrzej má navíc dost divnej hlas, a kdyby ty kytary nebyly tolik nahlas - ale že by jim celkově dávali nějak zabrat, to zase ne, takže jinak. Andrzej má navíc dost divnej hlas, a kdyby do toho bubeník nemlátil hlava nehlava, zaškatulkoval bych si Roe-Deer po včerejšku do kategorie "přiteplená kytarovka". Zarazil mě hlavně fakt, že se říká, jak naživo zní všechno mnohem líp než z desky. Jestli ty novinky zněly mnohem líp, tak ta deska musí bejt hrozná. Opravdu. Sice ne tak hrozná jako třeba Toneless, ale o tom jindy. Roe-Deer rozhodně nejsou špatný hudebníci, jenže včera mě fakt neoslovili. Navíc pochybuju, že by se to mělo v budoucnu nějak změnit. Jestli se vám někdo bude pokoušet namluvit, že to bylo dobrý či výborný, pošlete ho do háje. Kecá. Ani těch lidí, zdálo se mi, tam moc nebylo.

Na předskokanech z Rakouska jsem vydržel přesně dvě hrábnutí do strun a jedno "It's good to be back here."

Foto: xichty.cz