WALK IN SILENCE, DON'T WALK AWAY, IN SILENCE. SEE THE DANGER, ALWAYS DANGER, ENDLESS TALKING, LIFE REBUILDING, DON'T WALK AWAY. WALK IN SILENCE, DON'T TURN AWAY, IN SILENCE. YOUR CONFUSION, MY ILLUSION, WORN LIKE A MASK OF SELF-HATE, CONFRONTS AND THEN DIES. DON'T WALK AWAY.

neděle, listopadu 09, 2008

I Don't Care How Many Cocks You've Sucked. I Still Love You.


Je to něco málo přes měsíc zpátky, co mi Bourek poslal link na nový track Sporto. Love International. Sladká melodie, sladkej text, pop až na půdu. Dobrej song. Na disku mám už hodně dlouho jednotlivý stopy Sunshine od The Prostitutes a pár měsíců stopy od Houpacích koňů a nic z toho doteď nevylezlo. Houpací koně měli nějakej základ, ale bylo to celý blbě nahraný - beginner - a když se to ani po určitý snaze nepodařilo opravit, letěl celej project file do koše. Bohužel. U Prostitutes jsem se vždycky zatím zaseknul nad tím, že nevím, co s tím vlastně chci. Jedno je už teď ale jistý, rozhodně to nemůže bejt nic zasněnýho, protože to by mě Pavel Kučera hnal, hehe. Navzdory vědomí svý totální produkční impotence jsem se ale Bourka odvážil zeptat, jestli bych nemohl zkusit udělat remix Love International.

Stáhnul jsem stopy. Trvalo to měsíc, a kdybych neměl týdenní prázdniny, s největší pravděpodobností by tu tenhle post nebyl. Zpočátku to byla hodně syrová úprava, která nepřesahovala původní stopáž skladby a stála na originální kytarový stopě. Vlastně to v tomhle rozpoložení vydrželo hodně dlouho, až před třemi dny jsem si řekl, že bych tam toho mohl dostat víc. Teď to trvá skoro dvojnásobek originálu, je tam James Bond, pasáž z Clerks a smyčce. Kupodivu mě to baví, i když jsem to slyšel asi 30krát a většina všeho, co udělám, nemá pro mě moc velkou trvanlivost. Tohle drží. Bourek říkal, že během následujícího týdne by to mělo být venku. Honey Sold Out. Hezkej obal, jsem zvědavej na muziku. Bourkovi se ten remix líbí. Mám radost. Dík za možnost!

Headline není žádná šifra nebo, nedejbože, vzkaz. Tak se to jmenuje. Celým názvem teda Sporto - I Don't Care How Many Cocks You've Sucked, I Still Love You (sergei macaroff version).

počet komentářů: 2

sobota, listopadu 08, 2008

BRLN


Konečně přišlo volno, a tak jsme mohli vyrazit. Do Berlína. Úlet bylo, když jsme zjistili, že vlakem to opravdu není procházka (cenově) růžovou zahradou. Ne, že bychom nečekali, že pustíme nějakou tu tisícovku, ale abych za dvě cesty tam a zpátky dával téměř tři litry - navíc, když to má věčně zpoždění, my nepřišlo úplně okej. Zachránili nás rodiče, když nám na tři dny půjčili auto. Kolem a kolem to vyšlo minimálně o patnáct stovek levnějc, což se počítá. Na druhý straně nám dech svojí cenou vyrazil výbornej hotel Holiday Inn Express. Za 184 € včetně parkování na tři dny, kdy nám auto dovolili nechat v garáži i po dobu, kdy už jsme dávno nebyli ubytovaný a o dvě hodiny protáhli slibovaný návrat a definitivní odjezd, se snídaní, příjemným personálem a útulným pokojem pro dva s koupelnou, toaletou, klimatizaci, televizí a servisem, který zajišťoval taky přítomnost rychlovarný konvice a výběru několika pytlíků na přípravu (čaj, kafe atd.). Večer přišlo vždycky vhod, protože - ač se nám to snažilo několik kamarádů naznačit, až na místě nám došlo, co všichni mysleli tím, že "v Berlíně je fakt zima". Snídaně od půl osmý do půl jedenáctý, resp. půl dvanáctý (víkend) nám taky maximálně vyhovovala. 

Jak praví strýček Skrblík v první epizodě Duck Tales - svižnou chůzí to bylo na Potsdamer Platz asi 20 minut, metrem, jehož vlez byl na Wittenbergplatzu asi sedm minut od hotelu to zabralo přibližně polovinu. Po vybalení jsme zamířili právě na Potsdamer Platz. Podle ukazatelů jsme ani moc nebloudili, jenom se pozastavili nad tajemným podnikem Maze World, který byl hnedle vedle čínské restaurace a našeho hotelu. Chlapík (bez obličeje) v těsných kožených trenýrkách jako lákadlo, pro jistotu si šahající na mužství a nápisy jako "cruising area", "erotik shop", "sm corner", "private cabine", "gay labyrinth" nebo "dark area" vyvolávali zvědavost. Ale ne odvahu. 

Potsdamer Platz je ultimátní hold architektuře "sklo a ocel", když budeme trochu přehánět. Na někoho to může působit skoro monumentálně jak baroko. Tady si člověk taky přijde malej, když se podívá nahoru. Ducha minulosti byste tu pohledali, ale je to super. Někde v komplexu je podle našeho bedekru, který nám ochotně zapůjčila spolubydlící, zachovaný pokoj z předválečného hotelu Esplanade. Jediný přežívší, tzv. Kaisersaal. Ale to jsme nedali, protože jsem na to zapomněl. Je prý zrekonstruovaný na restauraci, což - když se porozhlédnete uvnitř Sony Center - není zrovna prvek, který by vám něco připomínal. Brandenburger Tor, Unter den Linden a Reichstag jsou jistoty. U Reichstagu byla v sobotu večer hrozná fronta, v neděli zase skoro nikdo. Terasa s kopulí je skvělá, cesta výtahem na terasu a v kopuli na pěšky na vrchol je něco hlavně pro lidi, co trpí závratí. 

Reichstag, Jüdisches Museum a Kulturhaus Tacheles jsou tři must see věci, doporučil mi kamarád, co má Berlín hodně našlápnutý. Tacheles budeme muset dát jindy, na ten se tentokrát nedostalo. Motali jsme se hodně kolem Kreuzbergu, Tiergarten, Potsdamer Platzu a přes Alexanderplatz jsme ukončili náš pobyt v Berlíně na Schönhauser Alee a přilehlých uličkách. Co si budeme nalhávat, hlavní město Německa je přeci jenom o trendech, a tak jsme si nemohli nechat ujít tipy bedekru na second hands a berlínskou mladou krev návrhářů. Jugendmode - Fuck Fashion, No Socks No Panties... Ale o tom později. 


Jüdisches Museum je úlet na osmnáctou, koncepčně dotažená architektura se spoustou dobrejch a lepších nápadů. Ostře řezaná budova, tři osy. Axis of Exile, Axis of Holocaust, Axis of Continuity. Když procházíte Exile a Holocaust, poměrně brzo obě končí, což ale nijak nebere na jejich výpovědní hodnotě, protože cílový čáry obou "os" značně podtrhávají mrazení, který na krátký cestě posbíráte. Axis of Exile končí v Garden of Exile. Koncepce? Někteří Židé před válkou sice emigrovali a mnozí si tím zachránili život, nicméně změna prostředí, kultura a budování nového zázemí, v nich vyvolávaly pocity jako zmatenost, odcizení a nejistotu. Když vstoupíte do "zahrady", najdete v ní 49 sloupů s vysazenými olivovníky na jejich vrcholech. Celá zahrada je do kopce, jednotlivé sloupy z ní kolmo vyrůstají. Mezi tyčícími se kvádry se dá chodit podobně jako mezi těmi Pomníku věnovaném zavražděným evropským Židům. Jaké pocity to vyvolává? Lehká závrať, klaustrofobie...

"Osa holocaustu" končí v prázdné místnosti, kde není nic jiného než zima a zvuk okolního světa pronikající dovnitř chladnými stěnami. Koncept? Myslím, že není nutné to vysvětlovat. Po absolvování těchto dvou os nastává čas na Axis of Continuity. Než se dostanenete k prvnímu exponátu výstavy, která mapuje dějiny židovství, musíte vystoupat několik desítek schodů, abyste si uvědomili, že proto, aby mohlo židovství ve své existenci pokračovat, stálo to taky nějaký úsilí. Cestu vám lemují zářezy do budovy, náhražka oken připomínající práci psychopata s nožem, které občas vystřídá motiv kříže. "Osa pokračování" je zpracováná interaktivním způsobem, typu "foukni zlehka na tenhle prázdnej displej a objeví se ti část Tóry a její historie" nebo bezdrátová sluchátka, která přehrávájí výklad obsažený v černé stěně. Jenom si musíte dobře stoupnout. Celý Jüdisches Museum je zážitek. Architekturu má na svědomí Daniel Libeskind, a já si za pár euro musel hned koupit nějakej materiál o tom, co dělá, dělal a bude dělat. Blbý je, že kdyby chtěl něco postavit u nás, asi by ho hnali svinským krokem a Klaus by se někam poutal. Už to vidím - "Ty ostré tvary jsou vzpupným elementem, který rozráží celou atmosféru malebné Prahy." I když. V tom případě by mohl něco postavit v Ústí. Tady se člověk nemá čemu vzpouzet a já bych měl radost.


Denkmal für die ermodeten Juden Europas. Byli jsme tam navečer, kousek před sedmou. Nevím, jakou sílu má procházka stísněným prostorem mezi jednotlivými kvádry za světla, ale za tmy... Instalace v podzemí je síla, dopisy a deníkové záznamy zavražděných Židů vám ještě trochu přitmavěj panující večer na povrchu a místnost, kde na všechny stěny promítají jméno a data obětí holocaustu, doplněné o krátkou biografii každého jména, podtrhává, že tenkrát to bylo opravdu, ale opravdu špatně. Kdybyste chtěli vidět na stěnách všechna jména, vyhraďte si 6 let, 7 měsíců a 27 dní. Ty vole.

Kdybyste náhodou nebyli na obrážení těhle památek, vracím se ke čtvrtýmu odstavci. Schönhauser Allee, Stargarder Straße, Kastanienallee a Oderberger Straße - tam jsme během posledního dne strávili taky nějakou tu hodinku. Spousta super hadrů a doplňků. Od sponek do vlasů a na čepice, přes trička s nápisy "I've got a pussy, so I'm the one who make rules." až po lesklý zlatý mikiny, který dávaj osmdesátkám na prdel, jak Rada ČRo budoucnosti národa. 

Do Berlína není těžký se zamilovat, horší je počítat dny do vaší další návštěvy. Až bude větší teplo, jedeme znova. To prostě nejde jinak. Ale Checkpointu Charlie už se můžeme klidně vyhnout. Stejně jako Haus am Checkpoint Charlie už je to hodně disney záležitost. Za to na venkovní instalaci Topographie des Terrors bych doporučil každýmu. To je ale opravdu zlý ohlédnutí za minulostí gestapa a SS, kterýmu umístění u rozdělaný stavby komplexu na Willhelmstraße jenom přidává na působivosti. Na tý výstavě není nic hezkýho- fotky, texty, nákresy - nic. Většina lidí, co seděli vysoko a rozhodovali, vypadali jako pedofilové a kreténi, ty lepší z nich jako kreténi. Never more.

počet komentářů: 3