Žebříčkování a tabulkování, vedle popálenin a otrav alkoholem další ze symbolů konce roku. Takže i tady, ale přece jenom trochu jinak, protože tabulkování jsem si už užil dost minulý rok plus před pár dny na musicserveru.
Hudebně: Po počátečním oťukávání s "kytarovkama přes krabičky" mě nakonec ta nová vlna bavit začala, i když musím říct, že na nu rave mě srovnatelně s tou hudbou baví i celá ta estetika scény, hlavně pak v tom smyslu, jak jí ve svejch videoklipech a vizuálech obecně prezentují třeba Klaxons (a po nich Sunshine, haha!). A propós, Klaxons. Ze začátku to z mojí strany bylo trochu vlažnější, ale poslední měsíce už na ně nedám dopustit. Kitsuné a jejich spousta lepších/horších revivalů Daft Punk mi přijde docela bezva, stejně tak třeba v UK mezi dvanáctiletýma hodně populární Hadouken!, což je něco mezi grime a nu ravem (a nebij mě, Karle!) a vcelku to funguje, když to člověk nebere moc vážně. Bloc Party a A Weekend In The City je slabší deska než oficiálně nevydaná Another Weekend In The City, ale obojí mluví jasnou řečí v tom, že jejich bubeník Matt Tong je smrtící. Jistoty letošních žebříčků budou/jsou určitě Arcade Fire s Neon Bible a lidi si snad nebudou pamatovat jenom No Cars Go, určitě taky Radiohead, ale to mi přijde že už spíš tak z podstaty, že z toho lesa nakonec něco vynesli a nebylo to dříví na podpal. Jojo, taky dali desku ke stažení za pružnou cenu (díky, Pavle!) a to je víc cool než se prodávat jako sobotní příloha. První místo na musicserveru jsem přiklepnul Enter Shikari, protože mají trance spodky a šlape to. Dobří jsou taky Stateless s eponymní deskou, a nebo Simian Mobile Disco s albem podle mixáku. Hec projekt Slap Your Plastics pořád baví a je tu nutkání zvednout to na vyšší level, ale všechny potřebný programy bohužel ve finále nefungují úplně korektně. Vyčkáme, zámoří možná něco nadělí. Kolem a kolem je toho spousta, hlavně se tu vyrojilo spousta mladých trhačů parketu a kupodivu to ještě nedosáhlo tak velkejch rozměrů jako kytarovky, ačkoliv je to celý mnohem jednodušší. Počkáme si. Retro letos patří Martě Kubišový a Depeši (Karel Svoboda ve formě.), The KLF a vůbec tanečním deskám devadesátých let. Pokud bych měl jít víc dozadu, určitě pravý disko, neb soundtrack ke Studio 54 (díky, D.A.R.!). Koncerty The Killers (RFP), srdcovka + Digitalism (EuroConnections), nářez + Kids On TV (007), double nářez.
Filmově: Nejhorší jednoznačně Heartbreak Kid s Benem Stillerem a pak spousta výborných věcí. Rostoucí přesvědčení, že na český filmy nemá smysl chodit už z principu. Hodně nadchlo Shoot Em' Up s Clivem Owenem, i když fabule, syžet a všechny tyhle intelektuální položky filmový produkce dostaly na prdel. Jinak byl rok 2007 hlavně ve znamení seriálů - Grey's Anatomy, druhá a třetí série Prison Breaku a rostoucí skepse, The Mighty Boosh, House, M.D., The Family Guy, American Dad, South Park, kompletní Friends. Zkusit spočítat, kolik jsem se všema těma seriálovýma postavama strávil hodin, ne-li dní, asi mě omejou. Fucking evil! Šířím dál a sleduju, jak do toho padají i lidi kolem. Někteří odolávají, a tak v mojí přítomností tráví alespoň hodiny na YouTube a řeší záhady typu "who's the biggest crap in the world" (Martine?). Někde se mi tu ještě válí kompletní Twin Peaks a The Office. K tomu jestli se někdy dostanu, tak to bude parádňácký. Filmový retro získávají pixarovský Toy Story 1 a 2, který jsem si dal mezi svátkama, a videoklipový DVD Devo (který, jak mě teď napadá, jsem mohl dát do předchozí kategorie) a True Stories s Davidem Byrnem v hlavní roli. Vedle notebooku mi ještě leží Blade Runner a Blow-Up, ale to už do 31. prosince nestihnu. Efekty roku: Transformers. A kupte si short films collection od Pixaru, nebo Glastonbury Juliana Templea v Tescu za 79 korun.
Literárně: Hlavně kompletní Palahniuk v češtině, shaním anglický věci. Teď tu mám jeho Strašidla, zvědavost a nebývalej rozsah na Chucka. Jinak právě ponořen do Jak číst film od Jamese Monaca. Doporučuju.
Internetově: Snad jenom
takhle. A začínám mít problémy s dodržováním deadlinů (makro)recenzí. Nevypovídá to o něčem?
Osobnostně: V určitých aspektech života jsem si snížil sebevědomí, nevzpomínám si, že by v jiných došlo k jeho nárůstu. Poznal jsem několik zajímavých lidí, z nichž jeden/jedna vyčnívá, a utužil vztahy s kamarády, co už jsem měl, uvědomil si, že to je moc dobrý je mít. Rozesílal jsem životopisy a někde se ani neozvali. Kde se ozvali, bylo překážkou studium, což je tak trochu problém, protože bych chtěl studovat co nejdýl to půjde. Přeci jenom. Bohužel, ze speciálu Učitelských novin mě uchvátily jenom dva obory, na který bude za a) nával, za b) těžký přetežký se dostat. Když jsem si to všechno tak pročítal, vzpomněl jsem si na geniální dialog z Červenýho trpaslíka (epizoda Fotostroj času), kdy Lister svýmu mladšímu já říká: "Jak to říct, abych tě neurazil. Nebudeš slavnej, protože umíš hovno." A je to tak. Není med vybírat si z dvanácti set oborů s ničím v zádech. "Jednadvacet není dobrej věk. S tím se musíš smířit. Dětství v píči a do dospělosti nic připravenýho." Povedlo se mi letos říct několik věcí, který bych vzal buď zpátky, nebo je řekl trochu jinak. Někdy se mi povedlo říct úplně něco jínýho, než jsem tím zamýšlel.
"Pořád všechno špatně." říká. Pořád ne. Děkuju.
P.S. Obdivuju svoje rodiče.
