WALK IN SILENCE, DON'T WALK AWAY, IN SILENCE. SEE THE DANGER, ALWAYS DANGER, ENDLESS TALKING, LIFE REBUILDING, DON'T WALK AWAY. WALK IN SILENCE, DON'T TURN AWAY, IN SILENCE. YOUR CONFUSION, MY ILLUSION, WORN LIKE A MASK OF SELF-HATE, CONFRONTS AND THEN DIES. DON'T WALK AWAY.

středa, května 24, 2006

Ad The KLF...


Perfektní článek od D.A. Rodrigueze v Reflexu. Přečtěte si.

počet komentářů: 1

Definitely!


Začal jsem pozdějš než ostatní, proto mi nikdy při slově kytarovka nevyskočej automaticky The Strokes coby partička, která tohle nastartovala. Klišé ohledně svaté trojice společně s Interpol a Yeah Yeah Yeahs included. Ani The Libertines to nejsou, když nad tím tak přemejšlím - britská odpověď na Ameriku. Vlastně to nejsou ani Arctic Monkeys, fenomén, co čím dál tím víc vypadá jako jeden dobře naplánovanej business Dana Treacyho z The Television Personalities. Fenomén, kterýmu jsem sám dementně podlehnul, ačkoliv už jsem debut už dlouho neslyšel + EP Who the Fuck Are Arctic Monkeys? jsem protočil maximálně 3x bez většího efektu. To znamená, že už ani nevím, kolik obsahuje skladeb + jestli se mi nějaká z nich líbila. Na 9/10 docela tristní. Pravda je ale taková, že v době recenzování mě deska s ultra-hyper-cool názvem bavila hodně. Teď? Stojan & prach, sem tam I Bet You Look Good On The Dancefloor. Jsou dobrý. V tom je ten problém. DOBRÝ.

Teď ještě vyplave na povrch pravda ohledně Pete Doherty made by The KLF a bude vymalováno. Nijak zvlášť tomu nevěřím, ale popravdě bych byl moc rád, kdyby to tak bylo. Člověk by měl umět ocenit tyhle hry & tahy & machinace. Stejně tak tu "opičáckou", jestli je to pravda.

To, co se mi vybaví, když se člověk baví o kytarovkách, to, co mě z týhle vlny nejvíc zasáhlo + funguje daleko přes rok, daleko přes dobu, kdy ostatní kapely fungovat přestaly nebo svoje fungování omezily na několik málo svejch tracků (Franz Ferdinand, Hard-Fi, Editors, Maximo Park...), jsou angláni (překvapivě) bez úzkejch černejch vázanek, ale (překvapivě) s černochem za mikrofónem a Fender Telecasterem za krkem a v rukách. Bloc Party. Líbí se mi sound a intro filozofie, kterou jim Paul Epworth vymyslel a naordinoval - rozjíždějící se jeden instrument, k němuž se postupně přidávaj další nástroje - jako když vlak nabírá na rychlosti + proplétající se zvuk dvou Fenderů + typicky agresivní mladickej styl bubnování. Dvojhlas, kdy Kele Okereke zní jako Robert Smith, možná trochu vejš, a Gordon Moakes ho doplňuje hlubšíma polohama. Vůbec fakt, to že tam slyším The Cure, dělá strašně moc. Kór když oba bandy píšou texty o ztracení se v lese. Což je samozřejmě metafora. Mrk.

Aby toho nebylo málo, oblíbil jsem si i remixy druhýho kytaristy Russella Lissacka. Třicátýho dubna hráli Bloc Party na Coachella Valley Music And Arts Festival - můžete si stáhnout bootleg (74,9 MB) nebo se podívat na videozáznamy tří skladeb (Banquet, Blue Light, This Modern Love).

Photograph: Andrew Kendall

počet komentářů: 5

pondělí, května 22, 2006

0:4


Otevřel jsem si hubu, takže teď je na čase se omluvit & poděkovat.
Stříbro je skvělý. Díky.

počet komentářů: 0

neděle, května 21, 2006

Da Vinci Code


Nevím, jestli si to žádala role, ale ten účes Toma Hankse mě iritoval po celý dvě hodiny a půl. Na Šifru mistra Leonarda jsem šel ze zvědavosti, protože miluju blockbustery, který se sledujou od první klapky. Každej záchvěv ve studiích se rozmazává v tisicí znacích v desetitisicích různých periodik po celým světě. Pak to dopadne tak, že na 2000 kritiků & novinářů ten film vypíská. Česká televize o tom natočí reportáž, kde Ian McKellen říká, že ho kritici nezajímají, ale jde mu o reakce diváků, načež se o reakcích diváků neřekne vlastně nic. Čistá chuť dozvědět se, jestli je to fakt tak zběsile špatný, a možnost vidět po delší době zase Audrey Tautou na plátně.

Že tu jde o hledání Svatýho grálu, zkoumání Da Vinciho obrazu z poslední večeře Ježíše Krista a rozplejtání různých konspiračních teorií, jsem věděl už dávno. Ron Howard umí točit filmy (napříč žánry), takže natočený je to dobře. Hanks, Tautou, McKellen, Reno, Bettany, Molina umějí hrát dobře, takže to dobře zahraný. Ale je to strašně dlouhý, zmatený, neustále se ten děj retarduje tím, jak někdo někomu něco vysvětluje, takže to ve finále dopadá tak, že když odcházíte z kina, připadáte si, jako byste zhlídnuli trošku za vlasy přitaženej dokument BBC ohledně Převorství siónském, templářích, Opus Dei, Svatým grálu a Da Vinciho obrazu.

Autoři říkají, že nemá jít o dílo s nějakým šíleným dopadem, že jde jenom o zábavný film na pozdní jaro. Je tu několik vtipných pasáží, i když některé jimi jsou, aniž by chtěly. O hlášky se tu uprostřed filmu (jsou celkem asi 4) postará Ian McKellen. Tom Hanks vypadá poněkud obtloustle - nevím, jestli to stejně jako u účesu náhodou nevyžadovala role, ale je to dost nevkusný. Audrey Tautou tu vypadá poněkud starší, než jsem si představoval, ale pořád je to hezká holka. Paul Bettany vyměnil tenisovou raketu za náčiní, co způsobuje bolest, smrt nebo obojí. Šifra mistra Leonarda je divnej film. Divnější než jsem si včera u závěrečnejch titulků myslel. K přečtení knihy, předpokládám, nikoho nenaláká a ty, co už ji četli, se moc netvářej. Holt něco je souzený jenom papíru.

počet komentářů: 0

pátek, května 19, 2006

Třeba na sever...


Ve středu v Akropoli ve společnosti příjemnýho chlapíka - naturalizovanýho Pražáka, co koncem dubna vytáhnul kvantum lidí do Jeseníku, do tamního kulturního domu, kterýmu familiérně přezdívaj Pentagon. Jaromír Švejdík, zpěvák & textař Priessnitz + zpěvák & textař Umakartu + kreslíř + grafik + storyboardař + fanoušek Bloc Party, Pixies a The Cure (nejenom), je perfektní persona, z níž jsem měl ještě pět minut před středeční čtvrtou hodinou docela vítr. Abych nenudil, abych to prostě nějak nepodělal. Sundal cool & trendy čapku, ubalil první cigaretu a bylo jasno - zapomeň na nervy.

Po necelejch dvou hodinách, z nichž necelejch devadesát minut je zaznamenáno ve wavu/mp3, jsme se rozešli. Požádal mě o nějakou muziku a někdy se prej sejdeme. Říkali neboj se, ale já se bál. Nakonec jsem zjistil, že zbytečně. Skvěle jsem si pokecal. Bohužel teď přichází ta horší část - přepisování. Play, Stop, Rewind, Fast Forward. To jsou čtyři slova, který mi budou v nejbližší době dělat společnost. Nic k závidění. Narozdíl od tý středy.

počet komentářů: 0

čtvrtek, května 18, 2006

Intelektuální poctivost je oxymóron


Knížka koncipovaná jako město. Co si pod tím má člověk představit? Těžkou postmodernu, kdy se text na pěti stranách za sebou slejvá v jeden tlustej špalek (like Kafka's Proces), absence teček jistotou, když někdo křičí, neexistuje použití vykřičníku (!), ale NAPÍŠE SE TO HEZKY TAKHLE VELKÝM PÍSMEM, to abys věděl a hlavně viděl, že jde do tuhýho a někdo to tu myslí sakra vážně. Dál si představ množství osudů, jejichž nositelé ve větším množství neexistují. Kluka s (podle všeho) epilepsií, co dostane záchvat přímo u holiče, kterej je pak nucenej rozpíchat nůžkama chlápka, co ten klukův záchvat nevydejchá. Geniálního kluka, co má za nejlepší kamarády obra a němýho. Westernový městečko, kde se zastavil čas, protože to tak někdo chtěl. Boxera, co je moc hezkej na to, aby byl boxer. Boxera, co šel za prachy ochotně k zemi, a když ho to přestalo bavit, tak mu zpřelámali ruce.

City je knížka, co je koncipována jako město. Co si pod tím má člověk představit? Těžkou postmodernu, co přečte takřka jedním dechem, protože - ačkoliv se to u knížek moc nepoužívá a hlavně pak u knížek, co jsou svym způsobem i docela náročný - protože je to cool. Ještě je tam holka, co podle je podle všeho celkem ujetá, ale asi bude taky sexy. Jinak by si svoje samodržící punčochy nesundavala tak často. Shatzy Shellová - nic společnýho s tím od benzínu. O čem, že to vlastně je? O životě.

"Proč si ho na záchodě jen jednoduše nehoníš, jako všichni malí kluci?"
"Dělám si to v posteli, je to pohodlnější."

Alessandro Baricco - City (1999)

počet komentářů: 0

neděle, května 14, 2006

Tell Me The Truth


O dva zápisy zpět, je jasný příklad toho, když je nadpis důležitější samotnej text. Navzdory tomu, že ten je tak dlouhej, že by se dal vydat v sobotní příloze MF Dnes/Lidových novin. Loser není žádnej psycho zápis, co jsem plodil po nocích, abych ho jednou s velkou pompou publikoval na blogu jako nějaký vyrovnání se s minulostí, vyrovnání se sebou samým. Nebo něco podobnýho, každej si to může interpretovat jinak & jak to vypadá - podle blikající lišty ICQ a emailový schránky -každej si to nějak přebral. Jenže jinak než jsem čekal.

Lekce tvůrčího psaní vycházej v Lidovkách, jmenuje se tak Vieweghova knížka (jediná, co jsem od něj četl) a učí se to na několika vysokejch školách. Je na zamyšlení, jestli se něco jako psaní dá vůbec naučit, ale to je jedno. Loser pochází z jedněch takovejch setkání, kdy se chcete něco naučit. I když, v případě autorky (kterou modří dobře znají) jde jenom o rozvíjení talentu. Michaela Hečková - ta, co napsala podle mnohejch jednu z nejlepších recenzí, co kdy byly umístěný na českej internet - se rozhodla, že literární typ najde ve mně. S reálnýma základama se pracuje perfektně, připojíš fantazii. Výsledek je matoucí. Proto tenhle post.

Když jsem to četl, neurazilo mě to - jenom pasáže o mých rodičích & přítelkyni, ale to už máme vyříkaný. Je to dobrá povídka, proto tu je. Je to dobrá povídka, něco jako upravenej archiv, co na konci dubna zmizel. Je to dobrá povídka.

počet komentářů: 14

sobota, května 13, 2006

And You, You Will Be Queen...


Jakub Kohák je neskutečnej borec, jehož práci mám moc rád. Líbí se mi, že jeho věci maj nápad, vtip, že je to promyšlený. Věděl jsem, že dělá pro nějakou firmu, něco většího, kde sbíraj talenty jako je on a dávaj jim slušný peníze, který si za to zaloužej, protože když někdo něco umí, tak proč ho nějak náležitě neocenit. V tomhle směru je závist zbytečná koule na noze, co v životě jenom limituje. Naťukal jsem jeho jméno do Google lišty mojí ohnivý lišky, co je ve skutečnosti Panda červená, (Mozilla Firefox) a Enter. Stillking. No jo vlastně, Stillking. Bylo asi půl pátý odpoledne. Začal jsem se tím prohrabovat.

Podle všeho je Jakub v dobrý společnosti. Proklikal jsem se až k jménům jako Ivan Zachariáš nebo Oliver Stone. Je to studnice výbornejch nápadů. Klikal jsem, prohlížel, klikal a prohlížel. Čekal jsem, než se větší reklamy & znělky načetly. Bavil jsem se. Ze zdrojovýho kódu jsem hledal cesty, abych ty nejlepší kousky mohl hodit sem. Pročítal jsem si biografie, texty. Zajímalo mě to. Pak jsem to okno zavřel a na hodinách bylo skoro sedm.

P.S. Fotil Gonzo.

Ivan Zachariáš - Stella Artois [Quicktime]
Oliver Stone - Orange [Quicktime]
Stillking Homepage

počet komentářů: 1

loser/michaela hečková


jedno velký fuck off přechytralejm

Léto 2005: Já teda nevím, odkaď jste vy, ale já jsem z Ústí nad Labem a je to fakt dost mizerný město. Máme tady tři kina a na film, kterej chci vidět čekám měsíc. Když už tam ten film je, tak jdu do kina, kde si ani nenatáhnu nohy a to fakt nejsem někdo extra vysokej. Mám sto osmdesát centimetrů. A nenatáhnu si nohy, takže hovno pohodlí. Není tady žádnej klub, kam bych mohl jít, nebo kam bych chtěl jít, vůbec. Jako samý hospody, ňáky diskotéky připosraný. Prostě škoda mluvit, škoda mluvit. Já doufám, že se dostanu do Prahy, kam dělám přijímačky na publicistiku, aby se ten můj život prostě někam hýbnul, páč tady, tady je to hrozný, tady se můžete vyvíjet jenom, když máte rychlej internet, nebo kamarády, co maj rychlej internet, nebo kamarády, co maj kamarády, co maj rychlej internet…

Podzim 2005: Praha. Ráno. Na mobilu bliká 6:45 a z jeho reproduktoru se ozývá maximálně nepříjemný zvuk. Budík. Za oknem jede třetí roční období na plný obrátky. Je tam mlha a neskutečně hnusně. Vařím si kafe. Přemýšlím, co dělá moje přítelkyně o sto kilometrů dál. Spí. Dneska maj školu od pozdějc. Koukám na její fotku. Neskutečně krásná, mladá, sedmnáctiletá, úžasná. Moje. Proč tu nemůže bejt se mnou? Ach jo. Rychle do sebe naházet snídani, umejt se, zastrčit iPod do kapsy a vypadnout. Nezapomeň klíče! Za deset minut mi to jede. Play!

"Lazarská. Příští zastávka – Vodičkova." Vystupuju. Už mě ta deska začíná trochu nudit. Rozhodně si neodvážím tvrdit, že by byly skladby spíchnutý horkou jehlou, to v žádným případě. Jenom mě nabavněj. Sem si ji ani nevybral, že jo. Prej, že jestli chci psát pro NMM, tak to mám zkusit takhle – skrze recenzi na věc, co jsem + o který jsem nikdy ani neslyšel + co mě beztak nijak nechytne. Šéfredaktor Pája Kačer (31) věděl, jak na mě. Úplně mě dostal. Jako úplně. Prej, že jsem fakt cool, tak ať zkusím i tohle. Tak to zkouším. Píšu pro nejvíc free & cool & in hudební web, co v týhle zemi, v tomhle roce najdete. Ten půlrok ukecávání Kačera na icq stál za to. Občas někomu musíš vlízt do prdele tak, aby se mu tam nevlez někdo jinej. Přesto se nezbavím toho, že mi dost věcí na tý desce nechutně splývá. Možná to je mnou. Sem trošku netrpělivej, ale tak to u mladejch lidí bejvá, ne? Prostě čekám, až mě něco zaujme, dostane na kolena, rozseká. Což takhle deska neumí. Neumí to žádná. Jenom ona, moje princezna.

Jo, ona, když už sme u toho. Vona je poklad. Sedmnáctiletej, hezkej, milej, hodnej a usměvavej poklad. A já sem na ni ohromně navyklej. Tím myslím, že třeba ulítávám na takovejch těch maličkostech, co si jich jinak ani nevšimnete. Rozmrzelé mrkání unavenejch nádherně modrejch očí, přinervóznělý alergický kýchání na jaře, oblíbenej odporně sladkej malinovej & jahodovej čaj, napjatý cukání koutků, když se něco děje, mohl bych pokračovat donekonečna. Ona (17) mi zrovna v tuhle chvíli přijde dokonalá a je mi vlastně docela šumák, co bude pak. Bude to devět měsíců, co jsme se potkali na jedný z těch flitrovanejch, tupejch diskoték. Sem se s kámošema opil a bylo nám jedno kam půjdem. Ale stálo to za to. Rozhodně. Bych neměnil, nikdy.

Sem asi trochu sobeckej, ale pár měsíců zpátky touhle dobou jsem měl jenom jediný přání – dostat se do Prahy. Vypadnout z Ústí. Dostat se na výšku, co jsem vždycky chtěl. Dělat, co jsem vždycky chtěl. Psát, jak jsem to vždycky chtěl. Ale, a těch ale by se tady najednou našlo dost. Ve skutečnosti to nešlo tak hladce. Přijímačky jsem podělal. Proč to neříct. Jsem debil, co si myslel, že něco ví, jenže nevěděl. Do Brna jsem se nedostal, páč brali tři (slovy TŘI) lidi, do Olomouce, že mě fakt nebere gramatika a do Prahy, páč jsem čůrák bez znalostí. Z ničeho nic se mi rozplynul sen. Sem byl najednou docela na dně. Jasně, měl jsem princeznu, ale to nějak nestačilo. Na konci tunelu se mi rýsovaly poslední dvě světla – Literární akademie a Vyšší odborná škola publicistiky. Jedno lepší než druhý. Modlil jsem se. Nevěděl jsem, jak to dopadne. A hlavně, hlavně jsem nevěděl, co bych dělal, kdyby to nedopadlo.

Ale dopadlo to. Přičemž, nejvíc se na Vyšší odborné škole publicistiky bojím toho, že se mě budou snažit předělat. Voe, třeba dneska, ptali se mě, jestli poslouchám cédéčka s texty v ruce. V ruce? Texty na papíře? To jako mít originální obal? A kde bych to asi tak vzal, když se všechno stahuje? Kde tihle lidi proboha živou? Nic ve zlým, ale pokud se nepletu, tak je rok 2005! Mám snad svůj milej, malej bílej iPod, na kterej se vleze 20gibabajtů muziky, mám svou blikající lištu icq, co mě upozorní, že bych si něco měl stáhnout, a pak taky – mám NMM a Páju Kačera, kterýmu zrovna teď bezmezně věřím. Dost možná jako nikomu jinýmu, řek bych. Myslí to se mnou dobře. Fandí mi. Objevil mě. Teda, už předtím jsem psal, ale on tomu dal ten pravej směr.

Možná, že jsem jen vypil trochu moc kafe, ale štve mě, jak mám pustej život. Se to prostě pořád mele dokola a nic víc. Dobrej článek, ohlasy & kritiky nasranejch lidí, co se bojej pokroku a jakéhokoliv experimentování. Prostě chcu průlomovej článek. Něco, po čem i Petr Líska uzná, že jo, že jsem fakt super! Líska je kolega z NMM. Vlastně to bylo celý jeho nápad. Takže je pochopitelný, že mi jde o něj. O něj, páč on je od začátku proti mně. Aspoň tak to cejtím. A přitom, zrovna on mě fakt bere. Má výbornej vkus, vždycky ví. Líska je jeden z těch, kvůli kterejch mě napadlo, že bych to mohl zkusit s hudební publicistikou. Že bych tak skloubil dvě věci, co mě fakt berou – muziku a vykecávání se. Myslím, že kvůli Lísky jsem tam, kde jsem. Jemu jsem za to vděčnej, on za to může. Kvůli něj bych to chtěl dokázat. Kvůli něj a všech těch, co mě nemaj rádi za moje krátký, hip-hopový štěky. Vždyť píšu sakra v symbolech, ne? Všechno nemůžete dostat až pod nos.

Zas jsem se trochu rozčílil, ale tohle prostě nemám rád. Bezduchý kritiky lidí, co si v sobotu, cestou do Tesca, v autě pustěj Coldplay a Stinga a myslej si, že tohle je vončo. Že takhle má teda vypadat ten jejich ideální spokojenej život. Že tohle vždycky chtěli. Že vždycky toužili po tom až si svorně prolistujou letáky z marketu a vydaj se za nejlevnějším kuřetem. Jenže takhle to nefunguje. Všichni musej bejt zákonitě nespokojení sami se sebou a nejvíc pak ti, co do mě ryjou, že neumím psát. Omyl. Myslím, že umím. A Kačer si to myslí taky. Mám ňákej potenciál.

Ale takovýhle věci a lidi mě prostě nebavěj. Pak taky, zní to blbě, ale například nemám moc rád svý rodiče. Respektive, voni nejsou zlí, nebo tak, ale něco jim prostě chybí. Oni jsou totiž takoví. Jezděj do Tesca a myslej si, že je to dobrý, když si v neděli večer sednou k telce, i po pětadvaceti letech se na sebe usmějou, jaký hezký děcko (mě) to vychovali, slupnou véču a jsou rádi. Otec (49) miluje Elány, párky na večeři, svoji felicii a moji matku. Matka (46) pak mě, mýho nudného otce, svůj nudnej život v Ústí a školu, kde dělá učitelku. Nuda, nuda, šeď, šeď. Sem musel pryč. Pak mě taky moc nebere, co poslouchá moje holka. Miluju ji, zbožňuju ji, potřebuju ji + si nedokážu ani na chvilku představit, že bych s ní nebyl, ale ty sračky, co se jí protáčej v přehrávači, škoda mluvit. Sedíme si takhle v kavárně, já presso (sem chlap, ne?), vona oříškový kapučíno a najednou se začne úplně ošívat.

"Děje se něco?" nechápu.

"No Coldplay, ty to neslyšíš, kocourku?" Co jí tak na to můžu říct?

Zima 2005: "Jestli to beru? Ty vole, jak by ne!" tak takhle se začal plnit můj životní sen. Je mi devatenáct a nemám rád průměrný věci. A pomalý. I když to jde vlastně trochu mimo mě. Jakože, není to moje vina. Vod mala mám problémy z soustředěním se. Poruchu pozornosti, prostě, co tak čumíte?

Ale, ale v tý předchozí větě, v tý jsem odpovídal na dotaz Pavla Kačera, zdalipak bych nechtěl psát pro L:tr. Tady, v Praze. Na Smíchově. Ouh. My dreams come true! Mám všechno, co jsem vždycky chtěl – školu, práci, holku svejch snů. Všechno! A to jsem jenom lůzr, co nic neví, ale má už ňáký to slovo. Sem dostal prostě šanci, brzo. Což není vůbec zlý.

Voe! Sorry, jsem nechtěl bejt sprostej, ale nemůžu se tý radosti zbavit. Nic takovýho jsem ještě nezažil. Takovouhle výzvu. Už teď je mi jasný, že všechno předtím byla jenom taková trapná přípravka. Na tohle. Až se mi to povede, až se k nim do toho zasranýho, prosluněnýho, smíchovskýho kanclu dostanu. Zas jsem sprostej. Musím. Přijde mi, že jinak bych si to neužil. Což je třeba, páč telefonáty jako tenhle přicházej jednou za život!

Na svůj první den Tam jsem se těšil jako malý děcko. Ani dospat jsem nemohl. Béčkem dojet na Anděla, dojít k McDonaldovi. Za Village Cinemas zabočit doleva, a pak už to napravo uvidím – Anděl Media Centrum. Místo, kam by teď (ne)každej chtěl. A já tam budu. V tomhle věku. Už teď. Páč na to mám.

"Čau, tak já jsem Pavel Kačer," konečně se vidíme osobně.

"Lukáš. Bezvadnej účes."

"Dík. Pojď, ukážu ti kancl. Provedu tě."

"Super."

"Nemusíš tady být samozřejmě každej den, vím, že máš školu."

"Super."

"Ale v pátek máš volno, ne?"

"Jo, v pátek mám volno, ale…"

"Bezva. Takže tu budeš v pátek, plus sem tam během tejdne. To, když si budeš potřebovat vyzvednou nějaký cédéčka na recenze, nebo se na něčem domluvit."

"Dobře."

"Čau Radku, tohle je Lukáš.."

"Ahoj, Lukáš."

"No čau. Tak už seš tady?"

"Dneska ňák nemá náladu. Honzo Lukáš, Lukáši Honza…"

"Ježíš, zas o práci víc."

"Cože?"

"Ehm..no, on je editor. Takhle to myslel. To nemělo bejt nic osobního, neboj. Tak, a támhle sedí Pierre. Šéf. Ale, myslím, že tady dneska není. Nějak odjel, nebo něco takovýho."

"Super. A co mám dělat teď?"

"Teď? No, můžeš si to tu ještě projít. A pak? To by dneska bylo asi tak všechno. Jenom jsem chtěl, aby ses tu stavil a poznal kolegy," usmál se Kačer najednou.

"Hm, nevypadaj nijak nadšeně."

"To se ti zdá," zas mě plácnul po rameni.

"Slyšel's Arctic Monkeys?"

"Jenom singl."

"Fajn, tak mi do pátku napiš recenzi. To bude první. Stihneš to?"

"Ehm…"

"Počkej..na, tady to je,“ podává mi cédé, "sem byl na koncertě, a fakt dobrý. Jakože fakt sem z nich hyn, tak uvidíme."

"Dík."

"Tak stihneš to?"

"V pohodě!"

Tak, tohle byla moje první recenze. První. Úplně první v tištěným médiu vůbec. Patřičně jsem si ji užil. Na texty jsem zase moc nedal, ale jinak, jinak jsem tu desku znal skrz naskrz. A dopadlo to tak nějak divně. Pavlovi se to zas líbilo, poplácával mě po rameni, jiní nic moc neříkali. Začaly chodit maily a dopisy. Jedněm se to líbilo, druhý proklínali celej časopis. Že jim ničím veškerej standart, že všichni už vědí a všude to čtou, že se mi věčně stýská po přítelkyni a že mám iPod a že mezi těmahle dvěma sděleními je obvykle asi 500 teček a sekavých slov. Že jsou to všechno jenom příběhy z mýho života, že zním jak průměrně netalentovanej gymnazista, prej, že jsem k čtenáři netolerantní, že ten text cupuju, znásilňuju, ničím ho k neučtení atd. OK, prostě, hezký to nebylo, to bych kecal. Ale já si za tím stojím. Dřív jsem takovej třeba nebyl. Dost často jsem měnil názory, nevěděl jsem co chcu a co je pro mě dobrý, za ničím jsem si nestál, protože jsem si ničím nebyl jistej. Ale. Ale, teď je to jiný. Dneska už vím, že všechny tyhle jejich přistárlý dlouhý věty jenom ošklivě rozmělňujou text, ničí ho. Ty jejich, ne ty moje. Tyhle jejich pitomý předpoklady, že není dobrý věci neokecávat. Svěrací kazajka zvyků, nic jiného to není. Moje psaní je prostě nezvětralý, nevyšumělý, nevyčpělý, nový. Nechci podlízat a pobízet se. Nechci, aby to pochopil každej. Chci chytrý, sečtělý a mladý čtenáře, co maj něco tady (ťukám si na čelo).

Prostě, myslím, že Kačer mě měl čím dál tím radši. Párkrát jsme spolu dokonce zašli někam na pivo a tak. Pokecat si. O muzice, o životě, o ženskejch a tak. Že prej chodím s někým sto kilometrů ode mě a čekám, že mi to jako vyjde?

"Proč, proč, proč, by ne-e?" říkám po pátým pivu.

"Ty vole. Ty jseš fakt tak naivní..." zas mě plácne Kačer. "Ale, stejně tě mám rád. Pojď, pojď sem…"

Kačer je zvyklej pít. Stihl toho už víc. Myslím, že se mě pokusil obejmout. Však jsem to říkal, má mě rád. Objevil mě a má mě rád. Lepší už to ani bejt nemůže.

Následující měsíce jsem do L:tru chodil skoro pořád. Každej pátek a tak dvakrát, třikrát během tejdne. Po škole jsem nasedl na metro a stavil se za Pájou. Úplně jsme si padli do oka. Stali se z nás kámoši, nehledě na věk. Dal mi desky, ukázal pár rozzuřenejch dopisů, co přišly, společně jsme se jim zasmáli. Kačer se tím bavil, což jsem nechápal. Prej, že je to dobrý, že takhle lidi vždycky reagujou, když na něco nejsou zvyklí. Že to tak prostě musí bejt a čím víc mailů, tím líp.

Pája je ohromně zajímavej člověk. Chytrej, vtipnej, zábavnej, ale i citlivej a tak. Jednou jsme se takhle v pátek bavili o festivalech a když došla řeč na Glastonbury vůbec jsem ho nepoznával. Úplně ho to rozněžnilo. A nechápal, že jsem o to nikdy nijak nestál.

"Glastonbury, největší hudební festival a ty´s o to nestál?"

"No, sem o tom nějak nepřemejšlel. Ještě."

"Něco ti řeknu, Lukáši. Jak tě mám rád, tak…tak ty jseš fakt ještě děcko," rozesmál se Kačer.

Jenže. Já tam prostě nechtěl. Jsem mladej. Vidím to nejdřív, fakt nejdřív, tak za dva roky. Po pár zkušenostech, festivalech, nějakejch zkouškách otužilosti, otupělosti a tak vůbec. Na Glasto se jezdí, až začne ujíždět vlak. Je to sen, mladickém sen, sněnej v temným kámošově pokoji nad starým Rock&Popem. A dost možná, že pak už nic lepšího nepřijde. Tak proč si to vyplýtvat před startem? Jsem prostě mladej, už sem to řek.

Měli jsme takovej rituál: Pája si zapálil, já šel uvařit kafe, domlouvali jsme se, co bych ještě mohl napsat a jak se zlepšit. Chtěl jsem, aby mi radil. Jestli mi někdo v životě mohl pomoct, pak to byl Kačer. A já mu za to byl patřičně vděčnej.

Jaro 2006: Najednou mám takovej divnej pocit. Dneska mi volal Pája Kačer. Prej, že už nemusím chodit do práce, ať si teď dělám, co chcu, co jsem vždycky chtěl. Ale jak Pavle, bez tebe? Tohle jsem vždycky, kurva, chtěl! Psát. Jezdit metrem po žlutý trase. Na Anděla. Na Smíchov. Karla Engliše 519, to byl můj domov. Žádný zasraný Ústí, žádná Vyšší odborná, ale noviny, časopis. Hudební časopis, s pravejma novinářema, co něco umí, co ví. Co má tohle sakra zase znamenat?

"Ale proč?"

"Užij si volna, seš mladej, Lukáši."

"Ale, já sakra nechci volno. Chci psát!"

"Ne, to je v pohodě, už tě nepotřebujem, užívej si..."

"A čeho jako? Co to má sakra znamenat?"

"Máš přítelkyni ne? Rodinu? Jeď domů, do Ústí."

"Nemám přítelkyni."

"Ehm, tak rodiče, no?"

"Ti mě fakt neberou!"

"Neberou? Co to sakra zas za slova?"

"Prostě chcu bejt tady. Tady patřím. A ty to víš taky!"

"Co vím?"

"Objevil´s mě!"

"Cože?"

"Našel's měl. Dostal mě do NMM!"

"No, jo. Ale.."

"Co ale?"

"No, prostě..to byla jiná doba."

"Do prdele, jaká jiná doba? Dostal´s mě i sem! Bez tebe bych se tu nikdy ani nemihnul!"

"No, vždyť to říkám, že to byla jiná doba!"

"Jak to sakra myslíš?"

"Si byl cool. Lidi tě četli. Zajímalo je to, i když to bylo..."

"Co?!"

"I když to třeba nebylo dobrý…"

"Nebylo dobrý? Objevil's mě, kurva!"

"Objevil tě Musicserver!"

"Ne, ty! Vždyť, jsem ti, do prdele, věřil!"

"Jo, to je hezký. Dík, ale.."

"Ale? Ty mě fakt vyhazuješ? Že už nejsem cool?"

"No, pro lidi už to není zajímavý. Zvykli si. Předtím´s je buď štval, nebo tě měli rádi, takže to četli. Kupovali si nás. To se mi hodilo, to musíš pochopit. To není o tobě..."

"Sem si všimnul!"

"Ale, no tak…je ti devatenáct. To máš všechno před sebou. Ještě se můžeš naučit psát."

"Naučit? Jsem kurva mladej českej hudební publicista, tak jaký učit? Už to umím, ty vole!"

"Ehm…"

"Takže sis mě tu držel, páč jsem ti zvedal prodej?"

"Ale to je normální. Tady nemůžeš ignorovat trend, ať je jakejkoliv! Jsem chtěl dát příležitost mladejm. Zas mi ale neříkej, že sis myslel, že píšeš dobře? Že nejseš průměrnej? Neblbni! To´s musel tušit, proboha."

"Ale, byl jsem cool, ne?"

"Byl's zajímavej!"

"Zajímavej?"

"Budil's emoce, což se cení."

"Ale teď, teď, už nejsem dost cool?"

"Jo, tak nějak."

"To stejný mi řekla i ona, ty vole!"

"Ona?"

Vždycky jsem měl nutkání považovat se za pohledného mladíka. Bohužel to ztroskotávalo na faktu, že si to nikdo jinej nemyslel. Dokonce ani ona. Ona (17) vždycky říkala, že jsem zajímavej a docela fajn. Ona (17) taky měla ráda přeslazený kapučíno (nejlíp čokoládový, oříškový a mandlový), Coldplay, Jamese Blunta a Daniela Powtera, sytě zelenou a světle modrou barvu, mě a Ústí. Na pořadí si netroufám. Doma byla vlastně spokojená, na rozdíl ode mě. Já tam trpěl, nic mě tam nebavilo. Jsem potřeboval chaos&život Prahy. Ranní probouzení cestou metrem s iPodem na uších, Roxy, Abaton, Lucernu, L:tr. Tejdně jsem čtvrtek co čtvrtek vysolil sto třicet kaček za přeplněnej bus Florenc–Ústí nad Labem, ale všechno málo. Prej nejsem dost cool, naopak jsem nudnej, mám děsnej mdlej hlas, že už to stejně nemá cenu, když jsem v Praze a ona doma, že už pro mě prej stejně není tak důležitá, jako předtím, že mi stejně jde jenom o toho mýho Kačera a psaní atd. atd. Že už mě prostě nemiluje. Konec? Nechcu to vyslovit!

Léto 2006: Zas jednou nemám vůbec nic. Škola skončila, práce taky, tak jsem mohl jet domů. Do mýho milovanýho podělanýho Ústí nad Labem. Bus byl přeplněnej. Jako vždycky. Narvanej až k prasknutí. Lidi se na sebe lepili jak šílení, takže když jsem dojel domů neměl jsem zrovna náladu si pokecat o tom, jak je to všechno v prdeli. Zas jednou. Od žuchnutí na dno mě v tý chvílí dělily dva pohledy. Na otce (50), jak se u televize láduje rozkrájeným seschlým párkem položeným na starejch, hořčicí se rozmáčejících, novinách a druhej na matku (47), jak se ke mně řítí se slzami v očích. Asi mě chtěla obejmout.

"Počkej, vytáhnu si z kapsy iPod," zastavil jsem ji.

Zmateně šátrám po kapsách, ale není tam. Chtělo by to ještě nějakej srdceryvnej odstavec…

počet komentářů: 11

čtvrtek, května 11, 2006

Blame KFC!


Britský úřad pro reklamu - The Advertising Standards Authority (ASA) - tak v loňském roce obdržel 26236 stížností, což představuje šestnáctiprocentní nárůst oproti roku 2004. Největší hněv britských diváků vzbudila reklama nadnárodního řetězce KFC. ASA dostala na reklamu této společnosti 1671 stížností. Reklamní šot KFC ukazuje pracovníky telefonního centra, kteří zpívají při jídle salátu Zinger Crunch. Britové televizní reklamu kritizovali za to, že dává špatný příklad dětem. Britští úředníci tuto stížnost zamítli s odůvodněním, že získání dobrých zvyků je dlouhodobý proces, který nemůže být zničen zhlédnutím této reklamy.

Lidové noviny - středa 10. května 2006.

počet komentářů: 1

Black&White


Vystavovat ve vlaku - stylovej způsob, jak upoutat pozornost, kór když jde o studenta. Je to kapku netradiční záležitost - i když už se jednalo vlastně o druhou takovou akci, před rokem na kolejích vystavoval fotograf Sebastiao Salgado s projektem Workers - ale koho dneska něco takovýho překvapí. Jeden z nejuznávanějších fotožurnalistů na světě prezentuje svoje geniální potréty známejch osobností ve třech vagónech na hlavním nádraží. Tařka minimální prezentace, plakáty s přitažlivou sedmnáctiletou Liv Tyler, názvem Persona a nenápadnýma šipkama VÝSTAVA. Ne, dneska je všechno prostě jinak. Tohle nikoho nepřekvapí. Ale má to styl.

Antonín Kratochvíl se narodil kousek od mýho místa narození. Asi 15-20 minut autem. Chemický Lovosice za hlubokýho bolševika musely bejt těžká deprese, a tak se ani nedivím, že emigroval. Jeho fotky jsou krásný, v tom stísněným prostoru navíc nemáte šanci těkat očima, takže si každej portrét vychutnáváte. Nestane se vám, že byste nějakou fotografii přeskočili. K nějakým se i několikrát vrátíte. Hledáte v nich, pátráte. Celebrity jako Deborah Harry (Blondie) nebo herec Billy Bob Thorton sice i přes všechnu Kratochvílovu snahu působí možná trochu stylizovaně, ale pak jsou tu kousky jako třeba David Bowie nebo Johnny Depp, kteří doslova vyráží dech. Oba jsou sami o sobě typem "jiných celebrit", ale na celuloidu jsou zachycený v takovym okamžiku, že bych jim snad i věřil, že se k tý slávě nachomejtli jen tak náhodou.

Žádný nálepky a přetvářky pro média, žádný retušovaný fotky, co si daj na webu pod položku "Press". Černobílá snaha o zachycení pravdy, která se daří. Tu víc, tu míň.

počet komentářů: 0

úterý, května 09, 2006

Lobo. Sedm zbytečných


První díl trilogie jsem koupil v době, kdy jsem byl na gymplu čtvrtej rok. Na další dva jsem příznačně čekal sedm let. Sedm zbytečných vyšlo v době, kdy se Crew dostala do poněkud větších problémů, takže na chvíli přestala vycházet. Po rebirthu se v Ústí nad Labem skoro nedala sehnat, další dva díly tohodle příběhu jakbysmet. Byl jsem zvědavej, jak to dopadne, ale měl jsem smůlu. Velkej šéf se tu zkrátka neobjevil.

Až teď. Vlastně v době, kdy už mi byl osud Sedmi zbytěčnejch úplně jedno. Zapomněl jsem na ně. To se stává. Jako sval, když se neprocvičuje. Zakrní. Během bloumání po hlavním městě mezi dvěma hodinama ve škole jsem zabrousil do Luxoru. Probíral jsem se tam knížkama různejch autorů, o nichž jsem četl, slyšel & nebo mi byli někým nebo něčím doporučováni. Nakonec jsem skončil v oddělení komiksů a pročítal si legendy - Padoucnice, Pixy, Jimmy Corrigan: Nejchytřejší kluk na Zemi/na světě apod. Cestou pryč jsem, ani nevím proč, sklouznul zraky na časopisy. A byl tam! Druhej a třetí díl v jednom, rok vydání 2000.

Loba si jako největšího mastera z celý galaxie v oboru krvavý jatka najme tajemnej chlápek v kápi. Má si sehnat partu podobně smýšlejících kreatur a rozšvihat pomatence na planetě Kannit, co se rozhodnul, že ovládne vesmír. Jenže se to všechno začne motat a všichni se nakonec budou ještě pořádně divit. Ukousnutý ucha, explodující hlavy, krev, vnitřnosti, skoro nahá ženská a drsnej humor. Lobo. Velkej šéf.

"Kdybys nebyla baba, tak bych řek, že máš koule!"
"Bacha, ty já sbírám!"

počet komentářů: 0

pondělí, května 08, 2006

Carpark North - All Things To All People


"Gregory Finn (Southpaw) recommends"

V kolečku velikosti malýho odznáčku, co nosíme na baťohu a taškách (někdo ve větším než malém množství) do tý doby, než nás to omrzí, nebo je všechny poztrácíme, by to mohlo bejt nalepený na krabičce týhle kapely. Šedivej podklad a na něm černý písmo, aby to co nejmíň rušilo samotnej booklet desky, což je opravdu vydařená práce. Monumentálnost vodní přehrady - beton & železo, co pohromadě držej obrovský množství vody. Až teď, když jsem si ten obal našel, mi to do sebe všechno zapadá. Přesně takhle totiž tahle dánská kapela zní. Když obrazy nahradí slova.

Někdy je člověku naprosto ukradený, kolik tam hraje lidí, jak se jmenujou a jakou značku kytar používaj. Míchaj rock s popem na tý nejvymazlenější možný úrovni. Dávaj na prdel přesvědčení 83 procent populace, která stále dřímá ve snu, že škatule pop/rock je něco lehce stravitelnýho. Mají rádi mašinky (rozuměj electro), takže to, co může 78 sekund znít jako něco normálního, se během několika chvil změní do něčeho, čemu by tu každej třetí dal nálepku "alternative" (tentokrát na černym podkladu s velkým bílým písmem) a hodil to do kouta. Neochota zabíjí!

Z hlasu, který vám bude někoho připomínat, přechází zpěvák do poloh zcela jasně čitelnejch - ve vejškách je tu druhej Chris Martin. Odpustíte mu to. Carpark North jsou hravá kapela, i když jejich nálada je přímo úměrná jejich bookletu. Stojíš na přehradě a koukáš dolů. Okolo je krásná příroda, ticho, jenom zurčí voda. Je jí tolik, že si vedle ní přijdeš jako něco totálně malýho, nicotnýho. Takhle tě vezmou za srdce několikrát. Jenže voda umí bejt taky živá - ty kluci dokážou i roztancovat. Nemám, co bych dodal. Je to silný.

MySpace.com/CarparkNorth (tip: Human)

počet komentářů: 1

sobota, května 06, 2006

Never Be Better Than The Original


Basic Instinct od Verhoevena jsem viděl stejně jako Trainspotting o několik let pozdějš než ostatní. Film, co dostal přízvisko legendární ne kvůli tomu, že je tam přesložitá konstrukce zápletky, za kterou by se nemuseli stydět ani architekti všech těch prapodivnejch staveb, co nám, normálním smrtelníkům, vyrážej dech, ani kvůli tomu, že tam skvěle zahrál Michael Douglas, nebo že byl dobře udělanej casting. Dojemně se o tom filmu mluví jenom proto, že tam Verhoeven nechal tu scénu, co slíbil Sharon Stone vystříhnout. Paul Verhoeven byl vždycky blázen, ale tady mu to daj všichni k dobru. Sharon ukázala to, co chce většina diváků vidět i ve filmech typu... Vlastně ve všech filmech.

Druhý díly jsou vždycky horší. Krásná debata na to byla ve Scream 2 (Wes Craven). Pod tu bych se s radostí podepsal. Nevím, jaká premisa funguje ve spojitosti se sequelama, co následujou až po 14 letech a navíc v nich chybí jeden ze základních stavebních kamenů, ale určitě to nebude nic pozitivního. Jedna věc je jistá, Sharon na svůj věk vypadá pořád dobře, hodně dobře, ale Basic Instict byl film o dvou lidech. Jeden hrál, na druhý se koukalo. Prostě Basic Instinct 2 je už od začátku přeurčenej ke škatulce "hrozná sračka bez nápadu". Jediný lákadlo pro všechny, co ho chtěj vidět jsou tři bájný litery, S-E-X.

Jenže ouha, ony jsou všechny šťavnatý scény na podlaze střižny. Něco mi říká, že Basic Instinct 2 nakonec stejně uvidím a ještě za to budu platit, ale už teď vím, že jsem viděl to nejlepší z celýho filmu. To, co tam nakonec vůbec není.

Stáhněte si to, co skončilo v koši. Třicet mega.

počet komentářů: 0

pátek, května 05, 2006

Bond. James Bond.


Do 007 na Strahově mi to trvá rovnou hodinu. Kolem monumentálního stadionu, co je tak velkej, až z něj má člověk stísněný pocity, jsem probloudil komplex vysokoškolskejch kolejí, kde maj jen tak mimochodem vážně luxusní hřiště na různý sporty - to se musí nechat, a nakonec podle zvuku zapadnul do legendy. Strahovská sedmička je prostě legenda, skloňuje se to takřka v každým článku, co se někde objeví. Její vzhled tomu odpovídá, což nemyslím nijak pejorativně.

Šel jsem na The Prostitutes, šel jsem pokecat. Nějak se to celý překopalo, takže do desíti večer jsem měl tu čest mimo klábosení s kolegou Palinomanem se dvěma kapelama, co hrajou melodickej punk. Emo-, Pop-. Vyber si. První byli z Třeboně, druhý z Německa (působí to vedle sebe komicky, ale fakt netuším, odkaď byli). Tahle odnož punku, co teda pro pravověrný fans nemá s hudbou jejich srdce pranic společnýho, má jeden zásadní problém. Všechno zní úplně stejně. Třeboňáci měli v každým druhým songu nějakou zajímavou vychytávku, ale pak se to slilo. Cením jejich bubeníka. Západní sousedi, co přijeli křtít kompakt, mají pověstí německejch Clou. Oproti nim přivezli kytaru navíc, ukázali, co to (asi dneska v SRN) znamená "mít koule", pokřtili. Nic, co by se vrylo do paměti, vyjma tý šílený hlasitosti.

The Prostitutes (uk/cz) nastoupili kolem desátý, naladili, namontovali zpátky svoje bicí a začali. Playlist se od minulý návštěvy kromě nový skladby Spider nezměnil. Ta několikrát za svojí stopáž mění tempo, pohromadě ji drží jenom Adrianův zpěv, což je rozhodně největší deviza pražských Joy Division. A propós, Joy Division. S přibývajícíma koncertama se tahle nálepka sloupává a sloupává. Netvrdím, že jima nejsou ovlivněný, ale v toho, co vám jde do uší, je cejtit mnohem víc než banda kolem utichlého barytonu (klišé, vím). Nejsem si jistej, jestli Ian Curtis a spol. dokázali roztancovat publikum jako She's Dead. Myslím, že ne. Kytarový riffy jsou nasáklý Británií a něco působí temně, ale Joy Division? Třeba Sunshine ve verzi EP je evokovalo, o tom žádná, finální mix už ale zní docela jinak. Podklad připomíná Fischerspooner a celý je to zatraceně moderní. Všichni si to užívali a bez servítků se dá říct, že je to hit. Stejně jako výše zmíněná She's Dead. Netvrdím, že hrajou něco objevnýho. Berou si to nejlepší z toho, co má hodně lidí rádo, dávaj tomu kus sebe a funguje to. Prostě jo.

Když jsem viděl půl roku po sobě MP & The Nihilists, už mě to tolik nestrhlo. The Prostitutes mě dostali i potřetí. Výborná koncertní kapela, co si to očividně užívá. Výlety do publika nejsou ničím neobvyklým. Teď to jenom dostat na tu desku sakra.

P.S. Češi byli Suffer, Němci Green Frog Feet.

počet komentářů: 3

středa, května 03, 2006

Tugga pa lik och andra hiskliga historier


aneb Požíračka mrtvol a jiné příšerné historky.

Vcelku útlá knížka, co navzdory svý trvanlivosti a počtu stran vyvolala pěknou vlnu pozdvižení. Její autor Ulf Palmenfelt (etnolog) nám v ní servíruje několik tak trochu jiných pohádek pro děti. Krev, nechutnosti, smrt. Opravdu indicie, z nichž byste text pro ratolesti určitě nevyvodili. Jenže všechno není tak horký, jak vypadá. O tom vím svoje, hlavně když v poslední době zabrouzdám na web New Musical Express. No jo, už jsem prozřel. Trochu.

Požíračka mrtvol není z Palmenfeltovi hlavy, ale jde o sesbíraný věci, co si lidi ve Švédsku mezi sebou vyprávějí, takže proč by to mělo někoho pobuřovat. Jsme tu zvyklí na maximálně "jenom dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme" a při únosu Budulínka se klepeme strachy. Ne, to bylo nadsazený. Palmenfeltovy pohádky jsou pro odrostlější. Možná, že si je člověk užije tím víc, čím je starší. Černej humor & cynismus prostě děti nenosej. Ideální dárek pro sourozence k osmnáctinám. Parfémy, spodní prádlo a vibrátor jsou OUT. Zkus to knížkou.

Plus: Na dojezdu (na druhu nezáleží) může tahle literatura jenom zkvalitnět.
Minus: Po jednom přečtení se k ní dlouho nevrátíte. Jestli vůbec.

Přečtěte si pravděpodobně nejlepší kus - I lidé dovedou olizovat ruce (37 kb)

počet komentářů: 3

úterý, května 02, 2006

Pure Pessimism


U františkánů na Jungmannově náměstí probíhaj poslední dny výstavy Modlitba za Černobyl. Vystavujou tu tři fotografové, co na svejch obrázích dokázali zachytit mnohem víc, než se může na první pohled zdát. Takřka vylidněný oblasti, v nichž žije jenom pár desítek lidí, který svoje domovy nikdy neopustily nebo se teď vrátili dožít. Ve vzduchu se vznáší neustále vysoká dávka radiace, ke svačině jsou jablka, co z nich dozimetry div nehrají celé melodie a na hračkách ve školce a učebnicích ve škole je prach. Všechno leží tak, jak to bylo upuštěný & opuštěný. Jako parodie na inteligenci se jeví fakt, že si toho osudnýho dne nikdo nemohl nasadit plynovou masku, protože si to vláda nepřála - nehodilo se jí to do krámu.

Tři fotografové, co se zaměřili na různý věci. Dva fotili černobíle, jeden barevně. Dva můžou působit surově a syrově, v barvě má všechno to hnusný jasnější obrysy. Nevybereš si.

počet komentářů: 0

pondělí, května 01, 2006

Kate On TV


Kate Moss není ale vůbec hodná holka, pokud to ještě nevíte. Stejně jako většina jejích kolegyň z businessu má kvantum neřestí, které ráda provádí a ráda o nich mluví s redaktorama Esquire. Dělá na ně přitom oči a ti tajně doufají, že si to s nima rozdá. Vždycky stočej hovor na drogy, protože ho pak můžou rychle stočit na sex nebo na Dohertyho. Co je lepší nechám na vás.

Kate Moss přichycena, jak dovádí ve společnosti Micka Jonese na omamnejch látek, hlásaly titulní stránky po celým světě. Lidi zase měli koho odsuzovat, komu se smát a spráskavat rukama k nebi s větou: "No holka, ty to máš spočítaný." Vyhodili ji z H&M, rozuměj zrušili s ní kontrakt, ale pro koho je tohle větší pech. Negativní reklama je lepší než nemastná neslaná "jsme nejlevnější/nejkrásnější/nejrychlejší" a mnohem lepší než žádná. Koho zajímaj holky, co visej na Můstku? Nikoho. Tahle kauza má jenom jednoho vítěze. Podívejte se na statistiky od doby, co se to provalilo. Komu stouply. H&M nebo Kate Moss?

Italská reportáž na téma "Kate fetuje v šatně Babyshambles s Mickem Jonesem" ke zkouknutí nebo ke stáhnutí.

počet komentářů: 3

Maus


Jeden z nejlepších komiksů, co mi kdy prošly pod rukama. Geniální dílo, který by mělo bejt v povinný četbě na všech středních školách, kde se rozhodli nešidit češtinu, resp. světovou literaturu. Maus od Art Spiegelmana není nic jinýho, než svědectví o 2. světový válce. Možná, že už vám přijde, že dneska je toho moc. Z největšího válečnýho konfliktu se v poslední době stává docela dobrej business, hlavně díky filmu a počítačovejm hrám, a málokterá produkce si dokáže udržet takovej glanc jako Bratrstvo neohrožených, vyváženost mezi krutostí války a zbytečným patosem.

Art Spiegelman se narodil tři roky potom, co byla vystřelena poslední kulka. Od roku 1978 se vrhnul do komiksové autobiografie příběhů, co mu vyprávěl jeho otec. Příběhů, kde nešlo o nic jinýho, než přežít německou hru na vyhlazování - holocaust. Může se zdát, že když vám někdo takovouhle věc servíruje jako obrázky, navíc ještě černobílý a vlastně vcelku jednoduše nakreslený - tak dětsky, nevinně - ztrácí výpovědní hodnota na svý síle, ale kdepak. Naopak. Spiegelman zvolil perfektní formu - Židé byli ztvárněni jako myši, nacistům přiřknul vzezření koček, přičemž si člověk velmi dobře uvědomí, že tu nešlo o spontánní chytání, ale o neskrývaný hon, kterej jakoby byl Němcům už zákodován do genů. Naši polští sousedé dostali tváře vepřů, což si můžete interpretovat jak chcete.

Syrově vyprávěný příběh navlečen do hávu bajky vynesl jeho autorovi několik cen, včetně významné Pulitzerovy ceny. Pokud jste nečetli, velice doporučuju.

Pro lepší představu ukázka z francouzského vydání komiksu (364 kb)

počet komentářů: 0