Review

Kasabian podruhé. Empire. (Prozatímní) Zklamání roku. V NME jsou už úplně mimo. Check New Music Magazine On Monday.

Basic Instinct 2: Risk Addiction

Od začátku do konce předvídatelná sračka bez atmosféry. Ukázkovej případ toho, že šukačky všechno nezachráněj.

Ordered.

Moimir Papalescu & The Nihilists - Lewis Neptune
Coming Out On 27/09/2006
Manipulation Records
X Production

A vy?

Inside Man

Filmy o bankovních loupežích mají vždycky svoje kouzlo, vlastně filmy o loupežích vůbec. Sedíte v kině (nebo se doma válíte po gauči/sedíte v křesle apod.) a hltáte tu zlodějskou vynalézavost, vychcanost a schopnost jednat i v naprosto neřešitelnejch situacích chladnokrevně přesně, jasně a hlavně úspěšně. Někdy jde o to, aby se divák hlavně bavil, takže se štáb složí z několika hereckejch hvězd, co navíc dobře vypadaj, děj je hodně odlehčenej, soundtrack si vezme na starost (DJ) David Holmes, je z toho cejtit léto, pohoda a popcorn + se účinkující vzdaj honoráře a tak dále. Přesně tak, mluvím tu o Ocean's Eleven, resp. Ocean's Twelve. Jenže Spike Lee není Steven Soderbergh. Inside Man je sice taky o vloupačce a proklatě mazaným chlápkovi, ale rozhodně se nejedná o nějakou odlečenou podívanou.

Proti sobě stojí Denzel Washington (vyjednavač) a Clive Owen (krycí jméno Steve). Jednoho krásnýho dne si to Steve a jeho parta "malířů" nakráčí do manhattanský pobočky známý bankovní sítě, aby během několik málo minut převzala kontrolu nad celou budovou. Rukojmí jdou napříč všema možnýma etnickýma skupinama, a tak Lee mimo hlavní dějový linie rozehrává taky takovou lehkou politickou a kulturní hru o tom, jak se Amerika chová ke svejm občanům, když nevypadají přesně tak, jak si Amerika myslí, že by měl její obyvatel vypadat. Dojde na scény, kdy to vyloženě sedne, postupem času se ale tahle rovina rozmělňuje. Naštěstí je hlavní látka docela silná, takže se to dá přejít. To, co vypadá jako jasně naplánovaná věc typu přijít-vystrašit-vybrat trezor-říct si o dopravní prostředek-zmizet do jinýho státu, se nakonec ukáže jako něco mnohem většího. Na scénu vstupuje šéf banky Christopher Plummer, právnička s ostrejma loktama Jodie Foster a obsah bezpečnostní schránky 392.

Snímku Inside Man kromě přesvědčivejch herců dominuje hlavně skoro až dokumentárně syrová kamera, která připomíná relace BBC Undercover a vyniká hlavně ve scénách, kde je násilí nebo panika. Zajímavá je taky práce s hudebníma motivama, kdy to vypadá, že si skladatel vystačil snad jenom s jedním a jenom měnil jeho tempo a razanci. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů, co šel letos v našich kinech, i když někomu by mohlo vadit, jak se tam Leeovi ve finále vynoří kritika současný společnosti, kterou by mohla shrnout věta: "Všechno je to jenom o tom, jakej máš žaludek." Až pojedou závěrečný titulky, Clive bude váš hrdina...

My Mom Said I Could.

Primeros měl teď vcelku zajímavou kampaň na kondomy. Nevím, jak byla úspěšná, ale byl jsem svědkem toho, jak se několika studentkám naší školy dělalo při pohledu na zabarvený rty & jazky žlutou barvou a nápis "extra barevný" dělalo docela blivno. Druhý pohlaví se zase zastavilo, pořádně prohlídlo a s takovým tím úsměvem (přesně s tím!) pokračovalo dál. V televizi jsem reklamu tohodle druhu neviděl už dlouho, dělá se to vůbec? Myslím u nás. Venku totiž věděj, jak zapůsobit. Vezmete dítě, který si člověk po jednom zhlídnutí zamiluje, a... Podívejte se sami.

Kampaň Primeros
HansaPlast Condoms Commercial [aka My Mom Said I Could.]

Foto: United Colors Of Benetton

Oprava: Na webu jsem přehlídnul TV spot Primerosu. Je to sračka.

Wear Yellow!

Konečně jsem si uvědomil, že mít tohle kolem zápěstí je dobrá věc. Kdo bude další? Go to LiveStrongShop.

Dresden (ohne Dolls)

Byli jsme spolu v Drážďanech, koupili jsme si pravej döner kebab, ona ještě módu, protože jí baví, a já jsem si taky ukojil svoje choutky - fascinaci úzkejma vázankama hned dvakrát (bílá & černá), zamilovanost do originálních/kreativních/zajímavejch/ujetejch režisérů jednou - The Work Of Director Michel Gondry. Jo, ten od White Stripes (The Hardest Button To Button, Fell In Love With A Girl), Björk (Army Of Me, Hyperballad), The Chemical Brothers (Let Forever Be, Star Guitar), Daft Punk (Around The World) nebo Kylie Minogue (Come Into My World)...

Byl to skvělej den.

The Break-Up

Vince Vaughn a Jennifer Aniston natočili společně film o rozchodu, aby se nakonec dali dohromady, nechali se fotit na titulní stránky celebrity časopisů a do společnejch rozhovorů mluvili o tom, ja plánujou rodinu a jak je ten druhej úžasnej. Tak nevím, jestli tenhle film potřebuje ještě nějakou reklamu. Nebo recenzi. Potřebujou vlastně filmy, co mají v názvu to, co tenhle, recenzi. O čem by to asi tak mohlo bejt, jak by to asi mohlo probíhat, jak to dopadne. Otázek, na který by se před sledováním The Break-Up nedalo odpovědět, zrovna moc není. Přesto to ale ve finále není zabitejch (něco málo přes) devadesát minut.

Jennifer mám rád už od Přátel a taky z doby, kdy jsem se teprve oťukával s tím, co všechno mi nabízí libůstka jménem internet. Vince se míhal ve všech možnejch filmech, co jsem za posledních pár let viděl, nejvíc ale ve dvojici Starsky & Hutch - Dodgeball: A True Underdog Story. Je to zvláštní, ale nikdy bych si nemyslel, že Aniston/Vaughn dokážou ve filmu vytvořit dvojici, který byste byli schopný uvěřit, že spolu sdílej lože a podobně. Ono to na druhou stranu tak působí i v samotným The Break-Up. Vaughnův Gary s polskejma kořenama (což dejchá nejenom z vlajky, co má na zdi v kanceláři firmy, co provádí turisty po Chicagu) působí (lehce) neotesaným dojmem, kterej navíc podtrhuje jeho úctyhodná vejška (oficiální údaj z IMDB: 1.96 m), prezentovanej životní styl, kámoši a pár kilo navíc. Brooke je prostě pěkná ženská, dělá do umění, nemá v hlavě vyzobáno a stará se, aby všechno klapalo. Prostě položit jejich složky vedle sebe, nikdy by člověk neřekl, že by zrovna tyhle dva. Jediný, v čem by se (pravděpodobně) shodli, je ujetý příbuzenstvo (i když Brooke by o pár bodíků vyhrála).

Jenže přišel jeden baseballovej zápas, jedna přehnaná objednávka hot-dogů a... Úvodní titulky. Návrat z práce a první konflikt. Filmaři se tady s divákem zrovna nemazlí, pokud se tohle dá říct o filmu, kde jde hlavně o mezilidský vztahy, navíc žánrově zařazenýho jako Comedy/Drama/Romance. Popravdě se ani nerozkoukáte a oba hlavní hrdinové už jsou rozešlí. The Break-Up se rozdělí na 3/4 toho, jak si oba dělají různý naschvály, kamarádi jim radí, hláškuje se (sem tam) a něco se děje, a na 1/4, kdy oba procitnou a chtějí s tím, co se stalo, něco udělat. Což je chvíli zajímavý, ale potom to sklouzne k tý typický limonádě, na níž je možná tak poutavý jedině to, že všechny rozchody probíhají na celým světě snad podle jednoho stejnýho scénáře. Nadsázka.

Může se to zdát (i z těch řádků tady), ale The Break-Up není špatnej film. Je to jenom ten typ, co si ho pustíte se svojí holkou, zalezete pod peřinu a nějaký pasáže vnímáte trochu míň (což se třeba tady nemusí tolik vyplatit, protože jestli se tu něco dělá hodně, tak je to mluvení), přikusujete nějaký sladkosti a třeba i toasty se šunkou a sýrem, je vám prostě fajn a v tu chvíli byste neměnili, ale pak... Pak už si na něj vzpomenete jen těžko.

Cheers, you beautiful fuckers!

Předem díky Honzovi Binderovi, že mi zařídil dva lístky na letošní Love Planet, takže jsem mohl vyrazit s mojí milovanou polovičkou (+ kámoš) na trip do Prahy.

Den 1: Do hlavního města jsem přijeli před začátkem celýho toho humbuku, ale po letmým prohlídnutí vytisknutýho programu z netu jsme se rozhodli vyrazit tak akorát na Art Brut. Splnili očekávání - bylo to vtipný, svižný, živelný a bylo tam víc lidí jak v lednovým Abatonu. Eddie házel fórky, a když došlo na Emily Kane, rozhodnul si hrát na starostlivýho - "Jestli jste tady se svojí holkou/klukem, ale myslíte na někoho jinýho, tak než napočítám do tří, měli byste vypadnout." Neodešel nikdo a Art Brut dál trhali ušní bubínky. Zpívali o honění vlastního brka a samozřejmě o tom, jaký to je, když je člověk sám v Hamburku. Brácha objevil rock'n'roll a Kapranos se v zákulisí dávil salátkem.

Potom hráli Ministry, což je na mě moc silácká hudba, takže jsem to ani nijak nevnímal. Chvílema jsem myslel, že se zpěvákovi udělalo nevolno, ale podle toho kotle pod pódiem to vypadalo, že moc dobře ví, co dělá. Kámoš ale říkal, že to není špatný, a to není žádnej takovej ten, co tam na ty Ministry řádili, ale mě to prostě nějak nechytlo.

Na skok na J.A.R. a hned zase pryč. Zvláštní podívaná na Bártovy taneční kreace, protože to za a) nebylo vůbec taneční a z toho plynoucí b) tancoval jenom on. Ota Klempíř chtěl bejt asi vtipnej, protože se ptal, jestli se jeho klukovi (synovi) neudělalo špatně pod pódiem. Pak začali J.A.R. nesmyslně jamovat a bylo to celý úplně v prdeli. Pryč.

Franz Ferdinand byli naprosto famózní, i když zvuk jim na začátku dost haproval. Když se to srovnalo, byla to jedna velká jízda. Charismatickej Kapranosův vokál, šílenej ksicht Nicka McCartyho, strejda basák Hardy a bláznivej bubeník Thomson. Čtyřka k pohledání, co si celý stádo fanoušků ochočila během pár chvil. Omotalo si ho kolem prstu a od posledních tónů This Boy až po finále v podobě This Fire ho dobíjelo neskutečným množstvím pozitivní energie. Franz Ferdinand jsou králové. Sympaťáci. Roztančený rockeři se jím říká. Právem.

Jak se uklonili Ferdinandi a rozsvítili se světla znamenající jednoznačnou věc - Rock Stage dneska končí - pelášili jsme na Pet Shop Boys. Excelentní pop, exceletní stage, exceletní playlist. Snad jediná kapela, co sklidila jasně pozitivní ohlas i u mojí přítelkyně, protože Kapranos a spol. ji nasrali tím (pro mne nicméně geniálním) dlouhatánským přechodem mezi Outsiders a This Fire. Pet Shop Boys dohráli, jejich set zapůsobil jako nejsametovější balzám na (d)uši. Páteční noc tím dostala takový klidný obrysy, klidný barvy. Ten den byl prostě fajn. Cesta v tramvaji 14 do Vodičkový - KFC kbelík za 159 Kč + střední Mirinda (lepší než Fanta mi to v tu chvíli přišlo) - tramvaj číslo 3 - Černý kůň a go home. Najíst, vyčistit zuby & spát. Ve dvou. Skvělý.

Den 2: Chystali jsme se už od začátku, takže i na Clou, ale neblaze do našich plánů zasáhlo zdraví přítelkyně, kterou srazila nečekaně nějaká podivná viróza až na samý dno postele. Teď už je to lepší, ale v sobotu se dokonce musel dostavit odvoz v podobě rodičů. Zbyli jsme dva. Nestihli jsem nakonec ani 100°C, ani Švejdíkovy Priessnitz. Australský Loonaloop byli hodně dobře rozjetý, dokonce se jim povedlo rozhejbat i klokana v hledišti, i když, abych pravdu řekl, jsme došli toho názoru, že týhle kapele by prospělo asi menší pódium. V klubu to musí bejt nekutečná vřava, tady to fungovalo trochu míň. Dát je vedle, bokem, do stanu. Určitě paráda.

Red Bull Academy Music Clinic nabídla od šesti (i když v netovým programu bylo od sedmi, takže jsem kvůli tomu o půlku setu přišel) mix od The Models. Skvělý remixy, skvěle vystajlovaný DJs, skvělej mix. Popravdě řečeno, nečekal jsem, že by mě to až takhle bavilo. nanoru, brousil, jirous. Velmi dobře. A těch lidí, co se tam najednou zjevilo. Zvláštní.

Body Count feat. Ice-T jsem přešel mávnutím ruky, protože první, co jsem od nich slyšel bylo něco jako "Bla bla bla, motherfuckers, bla bla bla, fuck.", takže mě to nějak nechytlo.

Na Hooverphonic jsem vydržel jenom pár minut, protože mi ještě není čtyřicet, a takovou hudbu tam v sobotu tyhle Belgičani servírovali. Posledních patnáct minut ale prej bylo neskutečně super a pařilo se, jenže to už jsme tam nebyli, takže to máme jenom zprostředkovaně.

Finský The Rasmus jsem viděl jenom chvíli. A to bylo dobře.

Vrcholem druhýho dne bylo závěrečný vystoupení celý Love Planet a to Chris Corner se jeho sólovým projektem I Am X. Přijel až z dalekýho Berlína, se Sue Denim, dobrou náladou, našlápnutou muzikou a faktem, že patří mezi tu skupinu lidí, co vypadá líp na fotce než ve skutečnosti. Jeho set se skládal především z nový desky (The Alternative) a místy docela shock projekce na (podle mýho gusta) docela malým plátně. Oko drážděný jazykem nebo topení holky (vlastně je to samotnej Chris), co má přes ústa izolačku s nápisem "Help Me" (vlastně tam jsou nápisy tři, ještě "Love Me" a "Hate Me"), ve vaně. Chris má dobrej hlas, dobrý hlášky, Sue Denim má trochu bříško, ale to je e-clash!, celý to bylo pekelně dekadentní, pekelně divoký a finální rozstříknutí červenýho vína mezi největší fanoušky se potvrdilo, že I Am X mají mezi českejma takovou pozici, že si můžou dovolit i zničit oblečení za několik litrů několika lidem. Srdíčka spletený s prstů se (samozřejmě) konaly. Při přídavku bylo možný spatřit michala nanoru, jak si vylez na stupínek u zábran, a jak s téměř otcovským zaujetím kontroloval a kejval hlavou nad tím, jak lidi pařej na týpka, s kterým poslední Živel přinesl pěkný interview.

Po skončení jsme prohodili pár slov & dostal jsem odznáček The Models. Potkal jsem pár známejch, utratil žetony za pět kil a byl spokojenej. Dobrej festival, i když se to dalo brát jako jednotlivý koncerty. Trochu chyběla atmosféra. Největší ocenění získávaj Franz Ferdinand, protože za celej koncert neřekli ani jedno "fuck" a stejně byli nejlepší...

exclusive material 4 tucznak's mind from jmf (click to enlarge/also top picture)





Report pro Mattoni MusicZone (Art Brut, Franz Ferdinand, Pet Shop Boys) - to kdyby se vám zdálo, že jsem to vzal nějak moc zkrátka.

Franz Ferdinand, Love Planet, 11. srpna 2006 - YouTube. Jednou, dvakrát, třikrát.

Parker & Stone Ruled Variety

Tohle číslo lidí, Který dali světu seriál South Park, oceněj asi jenom ty, co ho ještě sledujou (skrz p2p sítě), a k tomu taky občas koukaj na to, jak jaká epizoda zapůsobila na okolí. Tahle placená inzerce vyšla přes celou zadní stránku časopisu Variety. Tleskám...

P.S. Nemusíte klikat. Ani číst. Pokud už máte za sebou dnešní FFFilm.

Variety's Best Ad Ever (South Park, Back Page)

Stop Making Sense

Jonathan Demme natočil třeba Mlčení jehňátek nebo Philadelphii. V roce 1984 ale udělal něco, díky čemu by si lidi (hudební fanoušci) pamatovali i bez Hannibala Lectera & Andyho Becketta! Spřáhnul se s Talking Heads a natočil kolem devadesáti minut trvající koncertní film Stop Making Sense, kterej v tý době v Uncutu ohodnotili jednou větou znějící "The most extraordinary rock movie ever made.", The Face možná zašel ještě trochu dál s "The Citizen Kane of the concert movies." a tak dále a tak dále. Nejlepší na tom všem je, že podle mnohejch hlasů je Stop Making Sense do týhle doby ještě stále nepřekonaný dílko. A tak ho v Palm Pictures vyčistili, zwidescreenovali, přidali bonusy a vydali na DVD. Destroyer si to koupil, já si to od ně půjčil a (pozor!) rozšířil si obzory o kapele, kterou jsem vlastně znal jenom podle názvu a frontmana Davida Byrneho/Davida Byrna (nejsem si jistej, přikláním se spíš k první možnosti).

Koncert je to výbornej. Má to ty správný grády - rychlejší věci nutěj k pohybu přesně tak, jak by rychlejší věci měly nutit k pohybu, pomalý jsou zase přesně takový, jaký chcete, aby byly. Když Byrne nakráčí na pódium, v ruce kazeťák, na krku kytaru a jsou mu vidět jenom fakt skvělý plátěný tenisky, jaký bych si v osmdesátým čtvrtým taky koupil, tušíte, že by to mohl bejt dobrej zážitek. Když ten kazeťák položí a se slovama "Hi, I've got a tape I wanna play." zmáčkne Play, tušíte, že by tohle mohl bejt hodně dobrej zážitek. A když u druhýho refrénu otvíráku Psychokiller už taháte do vejšky společně s Byrnem, je rozhodnuto. Jedna nula pro Talking Heads. Celková sehranost, střih, pódium a Byrneho taneční kreace dělá ze Stop Making Sense přesně to, co psali už lidi v době, kdy to vyšlo poprvé.

Můžete si prohlídnout storyboard, což je hodně zajímavá záležitost, protože si k tomu můžete číst i originální Byrneho poznámky. Chlapec to měl hodně dobře vymyšlený a nějak jsem se při tom pročítání nemohl zbavit asociací na Milana Caise a Tata/Bojs. Přečtete si taky, jak to bylo s tím obrovským oblekem, co si na sebe David vezme několik skladeb před koncem. "Na pódiu vypadá všechno větší, tak jsem si říkal, že by to mohlo bejt legrační." Je. Další bonusová položka - David Byrne interviews... David Byrne. Trochu mě mrzí, že tam není někaký patnáctiminutový Making Of, ale co se dá dělat. Stop Making Sense je výbornej koncert & výborný DVD.

#01: Psychokiller
#02: Heaven
#03: Thank You For Sending Me An Angel
#04: Found A Job
#05: Slippery People
#06: Burning Down The House
#07: Life During Wartime
#08: Making Flippy Floppy
#09: Swamp
#10: What A Day That Was
#11: Naive Melody (This Must Be The Place)
#12: Once In A Lifetime
#13: Genius Of Love
#14: Girlfriend Is Better
#15: Take Me To The River
#16: Cross-Eyed And Painless
- DELETED SCENES -
#17: Cities
#18/19: Big Business/I Zimbra

Všechny videa hostuje server YouTube.

It's A Big Ad!

Coca Cola má novou reklamu s hodně moc lidma, který se vydávaj za onu černou sladkou pěnivou dobrotu s nejúžasnějš prostým reklamním sloganem, co funguje už strašně moc let. "Ber život s radostí" přichází po "Pošli úsměv dál". Takže myšlenka zachovaná. Bla bla, o tom ale stejně mluvit nechci. Ta reklama samotná by se mi asi líbila, kdyby mě netrápil pocit, že lidi, co ji vymysleli, jí prostě tak trochu obšlehli od někoho jinýho. Schválně, porovnejte si to sami. Coca Cola z pražskýho náměstí sice působí jako (hodně) chudej příbuznej pivařů, ale myšlenka byla zachovaná.

Carlton Draught Commercial [aka Big Ad]

Pirates Of The Caribbean: Dead Man's Chest

Mám jedničku pirátích dobrodružství rád a považuju za povinnost každýho, kdo má rád jedničku (nebo Johnnyho Deppa), aby se vypravil taky na druhej díl, i když se říká, že naprostá většina všech dvojek jsou neskutečný hovna. (Teď by měla přijít ta pasáž, kde napíšu, že až na Kmotra II a Star Wars V: Empire Strikes Back a Vetřelce a Batmana II a ještě pár filmů, ale ta nepřijde.) Ani vlastně nevím, co jsem od Truhly čekal, ale když jsem odcházel, mísilo se ve mně pár pocitů. Druhej díl Pirátů se natáčel podobně jako LOTR: Dvě věže společně se třetím, a tak měl Gore Verbinski dost prostoru na to, aby rozehrál pár malejch epizodek okolo, ale hlavně měl neskutečnou možnost ukončit Truhlu nějakým napínavým způsobem - takovým, aby nalákal lidi na trojku. A ten bastard to udělal a jak! Co si teď jako mám myslet? Verbinski v posledních minutách udělal něco, co vás div nedonutí koupit si lístek na trojku rovnou při odchodu z kina. Hajzl. (úsměv)

Když někdo natočí film podle atrakce v Disneylandu, co se dá čekat jinýho, než kombinace humoru a dobrodružství v takovým balení, aby nějak neubližovalo dětský duši, ale zároveň si na svoje přišel i někdo o trochu starší. Pravda, tahle Truhla mrtvého muže má od toho neubližování dětský duše v několika chvílích docela daleko, ale během několika málo okamžiků to zase dokáže shodit na tu správnou úroveň - to, aby se lidi při pohledu na mrtvej lidskej úd zasmáli a nevzpomněli si na to, jak k tomu asi mohlo dojít. Filmy, co nejsou natočený podle atrakce v Disneylandu na to jdou přesně opačně. V Prokletí se rozehrály charaktery, od nichž se moc nečeká, že by se nějak měnily, přesto ale Kapitán Jack Sparrow, verze 2, působí poněkud ztřeštěnějc, než jsem si zvykli v prvním díle. Inspirace jedním z valicích kamenů (pravděpodobně) ustoupila tomu, že druhej Jack musel bejt vtipnější. Není to horší, ani to není lepší. Jenom je to jiný.

Jedinou problematiku bych viděl - stejně jako Franta Fuka - v tom, jak se nás Piráti snažej tak moc bavit, až se jejich rychlej sled gagů stane trochu nudným. Ale jinak je všechno v naprostým pořádku. Bludnej Holanďan a jeho posádka v čele s Davy Jonesem je masterpiece animace, Kraken je prostě Kraken, Orlando Bloomovi bych fakt toho hodnýho Willa uvěřil i ve skutečnosti, i když se strašně těším, až mu někdo dá takovou tu roli pěknýho slizouna, co se všema vyjebe, a Keira jako Elizabeth Swann... Teď mě tak napadá, co asi chcete slyšet. Jo, sluší jí to. nebo Jo, hraje dobře. Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže je přesně to, co jsem čekal, že bude. Letní blockbuster, co vydělá hodně peněž, upoutá mě, pobaví mě, zase si budu chvíli pobrukovat to jeho hudební téma, že Johnny Depp v něm dokáže, že je nejlepší ze všech, protože dokáže zahrát všechno a tak dále. Zkrátka...

...velmi dobře.

Late Night Post

Seděl jsem v pátek v hospodě irskýho ražení a na televizi tam pouštěli VH1. MTV teď před pár dněma měla to výročí vysílání, a tak teď protáčej ty videoklipy s označením "classic" a cpou je do různejch bloků jako "rock show", "dance party" a tak nějak podobně. Přesně si to nepamatuju. Přes "80's classic" a právě "The Rock Show" se to několik desítek minut před odchodem konečně dostalo až "90's classic". Tak jsem koukal, přikusoval pečený vepřový kolínko a říkal si, kolik z těch dobrejch hitů by si zasloužilo lepší obrazovej doprovod. Že jich bylo. Zklamání večera - video k The Verve a The Drugs Don't Work. Že by to nešlo sugestivnějc...

Už před pár dny mě popadla taková natáčecí mánie, tohle bylo jenom její vyvrcholení. Poslouchal jsem Frühling Feeling. Kdybych si teď měl vybrat, k čemu bych chtěl udělat něco jako klip, mám dva názvy + dva v hlavě rozpracovaný scénáře s tím, že jeden je takovej nejistej, protože si to pořád ještě přesně nedokážu naklíčovat na hudbu, ale to se poddá. Který? Living Room - Scarlett Johansson In My Dirty Kitchen a The Prostitutes - Don't Give A Damn. Pokud jde o LR, myslím, že Scarlett... je jedna z nejsilnějších věcí na výše zmíněný kompilačce, ne-li dokonce nejsilnější. Hit. A pokud jde o Prostitutes? Po Eject je tohle nejlepší track, horkej kandidát na singl (aspoň pro mne) a, jasně, srdcovka.

Už teď ale vím, jak to dopadne. Zase jeden z těch plánů, co se nikdy nestanou realitou. (úsměv)

Ještě ke kauze Razorlight. Těším se, až mi někdo zase omlátí o hlavu, že se vzhlížím v britskejch médiích (NME: 8/10, Q Magazine: 5/5). Za oceánem to solidně sundali, viz Stylus nebo Pitchfork. Fakt se těším...

Proč...

...mám rád nanora.

"Takhle zbytečnou, seberozmělňující desku by od nich nikdo nečekal. Čili čekám, že česká přizdisráčská kritika tu infantilitu vynese do nebe. Bude mít pocit, že se konečně zas někde chytá."

Když koukám na ty recenze Riot City Blues (Primal Scream)...
Včetně tý mojí samozřejmě...
Teda...

Review

Když jsem začal psát, viděl jsem to na něco mezi třema a čtyřma čtverečkama. Když jsem byl v půlce, zjistil jsem, že to nakonec bude všechno úplně jinak. Jojo, to je tak, když má někdo slabost pro dobře zahranej pop. Ale říkám vám, In The Morning je naprosto nejhorší skladba na celý druhý desce Razorlight. V tom jsem si jistej. Aspoň v něčem...

Coming Soon. Watch New Music Magazine.

Superman Returns

Až vám někdo řekne, že návrat Supermana na scénu je blbost, nevěřte mu. Jenom prostě nemá rád vůni retra a pohádkovost komiksovejch příběhů. Nebo taky nemá rád, že Superman je prostě ve skutečnosti někdo, kdo doopravdy nikdy neklesne na dno, i kdyby měl do zad vraženou kryptonitovou kudlu. Doslova. Bryan Singer natočil velice dobrou adaptaci X-Men a to rovnou dvakrát, takže když se studio rozhodlo svěřit mu do rukou Superman Returns mohlo si bejt jistý minimálně dvěma věcma. Že to Singer neposere + že se v tisku začne spekulovat, kolik lidí, co se nakonec objeví v credits, je homosexuálně orientovanejch. Samozřejmě, že se začíná u představitele hlavní role.

Pravda, vizáž Brendana Routha k tomu přímo svádí. Titulka s naolejovanou postavou a logem Supermana z borůvkovýho sirupu na hrudi by mu určitě sekla. Hlavní ale je, že je to typově stejnej obličej jako měl legendární Christopher Reeve. On je celej tenhle přes dvě hodiny trvající příběh až moc podobnej tomu, co vzniklo, když měl na sobě tu chic kombinézu právě Chris. A buď na tohle kouzlo přistoupíte nebo ne. Příběh je jednoduchej. Astronomové objevili zbytky Supermanovy rodný hroudy Kryptonu, a tak se tam vydal. Lois Lane napsala esej "Proč svět nepotřebuje Supermana?", dostala za ní Pulitzera, ale před tím ještě porodila synka a zasnoubila se. Pět let je holt pět let. Lex Luthor se dostal z lapáku o hodně dřív něž měl, protože je to šmejd proradnej. A protože je to šmejd proradnej & slizkej, spřádá už další geniální plán, jak zahubit pár miliard lidí + zbohatnout. A pak se Superman vrátí...

Zvláštní, co člověka všechno při sledování Superman Returns nenapadne. Třeba když dostává představitel Dobra ve finále onu tradiční nakládačku, aby se pak s veškerou pompou vrátil a vyhrál. Leží ve vodě a v blátě, inkasuje jednu ránu za druhou a je to, jako kdyby to známý "za dobrotu na žebrotu" dostávalo jasný obrysy. Nebo když upadne do kómatu a skončí v nemocnici, kde... Ale tohle už jsou detaily, kterejch si rádi všimnete sami. Rádi si je přeinterpretujete. On totiž Superman nikdy nebyl jenom ten chlápek, co sem spadnul z vesmíru, aby nás vytáhnul ze sraček. Rozhodně zaskočte. Superman Returns není třeskutej (letní) blockbuster, ale Singer ho natočil a herci (Kate Bosworth, Kevin Spacey a další) zahráli tak, že by ho čas mohl docenit mnohem víc než současnost. Jeden velkej hold legendě.

Nebo možná jenom blábolím. Ale fakt je to dobrej biják, trust me. A ta hudba, mňam...

Arctic Juice

Whatever People Say I Am, That's What I'm Not jsem slyšel naposledy... Už je to dlouho, hodně dlouho. Ale za poslední dva dny jsem několikrát v televizi zahlídnul novou reklamu na džusy od Tomy, kde mi doprovodná hudba až moc připomíná Mardy Bum. Je to tak nebo už mi z těch všech kytarovek (i když jsem se jejich poslech pokusil v posledních 2 měsících dostat na rekordně nízkou hladinu) hrabe?

Jestli to někdo uvidíte, dejte mi vědět. Arctic Monkeys jako doprovod pro kutálející se a porcující se ovoce, hm.

Tady pomůže snad jenom ps z nmm...