Guilty Pleasure

Na Nově zase začali dávat Dawson's Creek. Abych pravdu řekl, je to jedinej seriál o teenagerech pro teenagery, kterej jsem kdy sledoval. Kterej mě dokonce i bavil, i když od nějaký třetí řady už to nabralo tu sestupnou tendenci (kvality). Dawson & Joey - dvojka, co se dokázala za celejch pět odvysílanejch řad v češtině dát dohromady jenom asi na patnáct dílů, dvojka, u který je už od začátku jasný, že nikdy opravdu nebudou spolu (a už vůbec ne při závěrečnejch credits poslední epizody, co Nova teda možná taky někdy koupí a pustí, i když při stávajícím tempu, to dopadne tak, že Dawson's Creek bude seriál, kterej jsem začal sledovat v patnácti/šestnácti a definitivně s nim skončil v sedmadvaceti), dvojka, ve který se vždycky každej snažil najít, ale pak mu došlo, že je to jenom v televizi, jenom jako.

Tenhle seriál je prostě moje guilty pleasure. Takový příjemný zpestření mezi všema těma britskejma natřískanejma kultovníma (a budoucíma kultovníma) záležitostma. Nepomlouvat...

Stella Artois & Others

Když už jsem tady nakousnul tu reklamu. Destroyer mi při návratu z On The Road půjčil Shots DVD, který je plný různejch spotů. Ten můj disk je zrovna zaměřenej na japonský chlapíky, takže commercials na citronový limonády hozený do mangy, samý surreálno a originalita. Někdy je to (hodně) dobře, jindy jako fakt strašně divný. Fakt jo. V kategorii New Europe je tam hned několikrát Jakub Kohák a ano, jednou je to přesně s tím spotem pro Nadaci Terezy Maxový. K November 2005 vydání je přiloženej i druhej disk (ale nevím, jestli to náhodou nedávaj ke všem) - 50 nejlepších UK reklam. Tak jsem si řekl, proč se nepodělit. Stella Artois - to by se kluci ze Staropramenu měli kouknout, že kreativita nekončí u rádobysexylechtivejch "chuťovejch buněk". Dejte tomu pivu aspoň ksicht, když mi každej říká, že se to vůbec nedá pít...

#1 - Stella Artois: Le Sacrifice
#2 - Stella Artois: Ice Skating Priest
#3 - Stella Artois: Circus
#4 - Orange: Darth Vader
#5 - Mercedes SLK: Clouds
#6 - Skoda Octavia: Fat Man Gymnastics
#7 - Nike Shox: Hotdog
#8 - Department For Transport: Lucky

Všechno hostuje server YouTube.

Ogilvy On Advertising

David Ogilvy, Kapitola 19: Co je na reklamě špatného?
Necítil jsem se jako "ďábel", když jsem psal inzeráty pro Portoriko. Pomohly přilákat průmysl a turisty do země, která se po 400 let nacházela na pokraji hladomoru. Nezdálo se mi, že něco "degraduji", když jsem psal reklamy pro World Wildlife Fund. Moje děti mi byly vděčné, když jsem napsal inzerát, který přivedl zpátky jejich psa Teddyho. Nikdo neříká, že tisk je zlem, protože se někdy tiskla pornografie. Tiskne se i Bible. Reklama je zlem pouze tehdy, když propaguje špatné věci. Nikdo, koho v reklamě znám, by nepropagoval veřejné domy, a někteří odmítají dělat reklamu na alkohol nebo cigarety. Levicoví ekonomové, kteří se neustále horlivě snaží vytrhnout metlu z rukou božích, tvrdí, že reklama vede lidi k tomu, aby vyhazovali peníze ze věci, které nepotřebují. Kdo jsou tito elitáři, že rozhodují o tom, co potřebujete a co ne? Potřebujete myčku na nádobí? Potřebujete deodorant? Potřebujete jet do Říma? Necítím žádné výčitky svědomí, když vás přesvědčuji, že ano. Zdá se, že ti kalvinističtí učenci nevědí, že kupování věcí může být jedním z nejnevinnějších potěšení, jaké život nabízí, ať už ty věci potřebujete nebo ne.

Anonym, vepsáno vedle obyčejnou tužkou
"Nejnevinnější potěšení" stálo už nějakého toho člověka život. Kuřák nebo alkoholik umírající na své "potěšení" ho ani neoznačí za nejnevinnější a kupování neustále dalších a dalších věcí, které nepotřebujeme možná právě stojí za nemocemi naší planety. Vysvětlete Afričanům, Číňanům, Indům a dalším, proč nemohou žít tak jako my, neboť by se vše posralo. OLIVO, co jsi ty za elitáře, že rozhoduješ o tom, že šukat v bordelu je špatná věc, zatímco dobrovolně se přežírat, chlastat a čumět na TV je OK? Člověk by si řek, že to musí bejt chytrej chlapík a on se z něho vyklubal pokrytec.

Pak si v knihovně půjčte nějakou knížku. (úsměv)

Několik nejlepších Ogilvyho kousků (Guinness, Schweppes, Rolls-Royce, Dove, Hathaway)

Otevři otvor...

On the road s The Prostitutes by se dalo shrnout jako jedna velká párty, kterou přerušovaly jenom přesuny mezi místama, kde se vystupuje, hlavně pak jejich hledání. Třikrát jsme si dokonce mohli prohlídnout mega vodní nádrž Jesenice u Chebu, o který jsem do pátku neměl ani tušení.

Cheb: Hotel Ronak, přímo u vody, což ze začátku vypadalo na dvě věci, z níž se teda nakonec vyklubala jenom jedna, ale za to pořádná. Zima. To druhý byl všeobecnej strach z poštípání od komárů, jen tak pro pořádek. Koncert společně s The Nihilists, který už (asi definitivně) opustili od toho dlouhýho názvu, kde figuruje Moimir jakoby hlavní postava. Role tahouna mu zůstala, ale to nic nemění na tom, že Hank Jesus Manchini je snad nejcharismatičtější vokalista na český scéně, která kapelu, v níž hraje, nebere ani ze třetiny tak, jako v Německu. Ani ze třetiny tak, jak by ve skutečnosti měla, že? The Prostitutes předskakovali a po pravdě řečeno to ještě necelejch dvacet minut před koncertem vůbec nevypadalo, že by ty lidi tam přišli na ně. Spíš na The Nihilists, spíš na tu dobrou klobásku, co tam za 42 korun servírovali kluci ve vousech a zástěrách. Po pár minutách bylo rozhodnuto, na Západě indie berou. Adrian nastoupil v obleku (co není jeho) a klobouku (co je jeho), Destroyer vsadil na moderní proužek a Converse (a odznáček The Jam nemohl chybět), Jukebox tradiční koncertovej set, stejně tak LFO a Santiago, jehož vršek samozřejmě po půlce koncertu (a třech vypocenejch litrech) odletěl kamsi směrem od bicích. Skákalo se, křepčilo. Bez ohledu na věk si to tam lidi fakt užívali, což se naplno projevilo při gigu The Nihilists. Lidi, do kterejch bych to fakt nikdy neřekl, si The Prostitutes opravdu užívali. Jak jsme byli všichni z Chebu docela nenadšený, výsledek byl zničující. Po koncertu následoval rozhovor pro regionální TV, člověk, co skočil z pódia a zjevně mu bylo jedno, že nikdo neměl v plánu ho chytit (a taky nechytil), drogama překypěnej DJ Pablo Escóbar, co věčně Destroyera zásoboval písněma a historkama v angličtině, aniž by tenhle jazyk ovládal. Po nechtěný nabídce soulože by Adrian a odjezdu The Nihilists se šlo do baru za doprovodu jedné groupie, jejíž věk bylo really difficult k odhadnutí. Nakonec ulovila jinýho Anglána. Komunikovat a bavit se za zvuků pre-release version desky The Prostitutes byl zajímavej zážitek s několika těžko zapomenutelnýma chvílema. Před pátou jsme se podívali na sunrise, LFO & Santiago vyzkoušeli Jesenici, Adrian a Destroyer hodili kolem šestý akustickej set a správce chtěl zavolat Police bez Stinga. Vydařená štace. Spát v sedm, v 10:15 ready. Skoro...

Aš: Nejzápadnější cíp Český republiky byl už před výjezdem překřtěnej na Ašhole, ale nikdo nečekal, že by se tahle drobná lingvistická legrácka mohla až tak podařit, až tak předpovědět! Samotnej příjezd byl jako návrat do socialismu, ze kterýho nás vytáhla rozhledna Háj s plně kapitalistickejma cenama a dvojjazyčným jídelním lístkem. Santiago nezapřel horala, kdy ještě uvažoval o tom, že se nechá vyfotit na římse o šířce malé než větší ve výšce mnohem větší než malé. Z open-air akce v Aši se vyklubala garden party u klubu Klubíčko, ale garden party jakostní. Po "docela dobrým britpopu", kterej jsem strávil na hotelu sprchováním a dobíjením baterií, nastoupila hardcore dvojice zastupující scénu Bartoškovejch Karlovejch Varů. První byli teda něco a značně se na tom podepisoval fakt, že jim nebylo vůbec rozumět, a tak si většina přítomnejch myslela, že se zpěvák akorát dáví & zvrací do mikrofonu. Jenže ten pravej očistec měl teprve příjít. Animal Resources. AR. Když vidíte někoho, kdo hraje v metalový/HC kapele a nakráčí si to s basovkou na pódium v sandálích (naštěstí bez ponožek), tušíte, že je něco špatně. Pak si začali zvát lidi k pódiu. Nic. "Vy jste v tý Aši tady nějaký divný. Přijedou vám jsem hrát kapelky a vy si jenom tak pohodlně sedíte po stříškou." LFO: "Fuck You! Fuck You!" AR: "Also Fuck You. Já jsem se sem přijel vykrosit pro tebe a ty nic, nereaguješ." A to měl bejt teprve začátek, protože po zvukovce nadešel čas slov, co by se mohly stát (vlastně už se staly) hitem letošního léta.

"Otevři otvor, přichází Pán. Otevři otvor, přichází Pán! Zamykám tuhle louku na několik příštích minut. Otevři otvor, přichází Pán!"

HC vystoupení protkaný takovým množstvím duševní hloubky jsem nikdy neviděl a mám pocit, že už taky nikdy neuvidím. "Ježíš zvítězil! Ježíš zvítězil!" nebo "Milujte asketické ženy!" jsou prostě citáty, který se mi zavrtaly hodně hluboko. Hitovka "Omrdám tě, cikánko!" přinutila ten den poněkud aktivnějšího LFO k tomu, aby se šel zeptat zvukaře, jestli by to nemohl vypnout.

"Přesně před rokem jsem napsal skladbu o Mistrovství světa ve fotbale a povedlo se mi v ní použít jména tří hráčů, který se nakonec potkali ve finále. Přesto nejsem tím, čím bych se mohl zdát!"

Kdo chyběl, nepochopí. Kdo tam byl, snaží se pochopit. The Prostitutes hráli slabou padesátiminutovku + bylo na nich trochu poznat, že dramaturgicky se jim zrovna nepovedlo zvolit tu správnou oblast k živý produkci british music. Pozdní večerní návrat do hlavního města, pokec s Destroyerem, devatenáct minut z Big Lebowskiho, rum a spánek. Výbornej víkend, kterej měl jenom pár kazů. Baterka v kameře toho moc nevydržela a největší pecky se děly, když byl vypnutá. Uvidíme...

P.S. Alternativní verze v dohledný době u Destroyera na blogu.

Out Of Town

14/07 - 16/07
Cheb/Aš
Shooting the Movie

Radši se neptej...

Až budeš psát o tý Dorotce, tak to, prosím tě, neposer. Slova, který mi teď rezonujou v uších, protože jo, má pravdu. Bohemistka. Dorota Maslowská je královna polský literatury, protože místo toho, aby se poctivě učila na maturitu napsala v tom období (svým způsobem) dechberoucí knížku. Červená a bílá. Pravda, o dost zkrácenej originální název, ale aspoň má v sobě víc tajemna. Píše jazykem, pro kterýho je (například pro mně, říká Bohemistka) škoda, protože ona si vymyslela vlastní jazyk a já si ho nedokážu pořádně vychutnat, protože v jádru vím o literatuře (zvlášť pak polský) docela hovno. To, že se tady blížíme k nepatrnýmu zrnku pravdy, bych gentlemansky vynechal. Mám gympl. To znamená, že bych vám měl bejt schopnej převyprávět Quo Vadis?, jelikož nám ho jedna hodná profesorka (tak se jim přeci na gymnáziu říká, ne?) pustila ve filmový verzi místo dvouhodinovky Estetické výchovy(pomlčka)hudební.

Kouzelný na debutu Maslowský (to l je přeškrtnutý, ale kódování by pak všude nemuselo bejt user-friendly) je taky fakt, že se někde nechala slyšet, že její knížka je nepřeložitelná - odkazovala tím právě na svojí hru s jazykem a stylistiku. V současnosti má svojí verzi týhle knížky převážná většina světovejch jazyků, což znamená, že překladatelé museli vymyslet svůj jazyk. Takže další. Kreativita bez hranic? Možná, protože většina hrdinů (vlastně všichni, co tam vystupujou a jenom se o nich nemluví) jede v drogách. V polským speedu, kterej jim stejně většinou míchaj Rusáci. Poláci & Rusáci - základní kámen týhle knížky, co je obalenej neskutečnou hlínou odkazů na současnou světovou politiku (EU, USA, Západ obecně) a především pak polskou pop-kulturou, při jejímž absobrování děkujete, že se v poznámkách překladatelky našlo místo na několik vysvětlujících záležitostí.

Měla před maturitou a dokáže pracovat s nabytejma vědomostma, takže se na vás sypou jména slavnejch básníků, časopisů, vytahování veršů slavnejch básní v neslavnejch situacích. Hlavní hrdina - ano, hlavní hrdina ženský autorky - Silnej, vlastním jménem Ondřej. Pivo, pervitin, speed, holky, fenka a máma od Zepteru. To je zhruba tak všechno, co člověk potřebuje vědět, aby se pustil do čtení, protože tenhle příběh se ke konci až krutě začíná prolínat s realitou každodenního života (především pak, když jako deus ex machina zničehonic se objeví sama autorka, aby Červenou a bílou rozsekla způsobem jako, že už je na čase to skončit, protože debuty přes dvě stě stran nejsou to pravý ořechový a už vůbec to není cool). Rozhodně je ale cool číst současnou královnu polský literatury. Tak do toho, žijeme přeci v době, kdy chce bejt cool každej.

Trochu přecoolováno už, co?

Ťuky ťuk!

Vila Inkognito, respektive její autor Tom Robbins připomíná Joycova Oddyssea. Rozhodně ne formou, jakou je knížka napsaná, ale humorem, kterej je v ní použitej. Ten připomíná Oddyssea nejvíc. O Joycově majstrštyku taky všichni pořád mluvěj, i když ve skutečnosti ho jenom zlomek z nich zvládnul přelouskat až do konce, zlomek zlomku ho pochopil. Ale všichni věděj všechno. Taky když jsem se před otevřením nějakýho Robbinsova díla ptal po tom, jaký ty jeho knížky jsou, všichni říkali, že dobrý, že vtipný. Po pravdě řečeno, nad použitím těhle dvou přídavnejch jmen bych docela váhal.

Kámoš libertine čte (o dost) víc než já a nedávno po mně hodil jednou takovou tou intelektuální poučkou, co se jí (snad) dá věřit. Hele, rozhoduje první věta. Přečti si první větu a je to jasný, jak se budeš cejtit, až to celý dočteš, definitivně uzavřeš a strčíš do poličky. A jak je to tady - "Tanuki prý spadl z nebe a použil přitom svého šourku jako padáku." Jde jenom o to, jestli na tuhle hru přistoupíte. Jde o to, jestli po vás Robbins chce uchechtnutí nebo něco jinýho. Já to asi nepochopil, protože to ve finále dopadlo tak, že se mě snažil sto dvacet stran rozesmát, pak se mu to teda povedlo, ale ve finále mě ta knížka nijak extra nebavila. Kvazi-filosofie, parafráze na Dalajlámovy výroky, drogy, kytara, děvky, chryzantémový semínka na horním patře, saké, FBI a tak dále a tak dále. Všichni říkali, že dobrý, že vtipný. Tak teda nevím...

Prison Break

Ještě než jsem stihnul dokoukat poslední epizody, objevila se zmínka o tomhle seriálu na živelovským fóru, což znamená dvě věci. 1) píšu o tom pozdě, takže jsem OUT, 2) píšou o tom na webu Živelu, takže je to COOL/IN. Takže minimálně 3 lidi, co na to fórum choděj, už si ho začali shánět.

Michael Scofield je hrdinou. Vystudoval stavební školu, má podkrovní byt, velkou kancelář, spokojenej život. Přitažlivou vizáž, nevinnou tvářičku a problémovýho bráchu ve věznici Fox River, kde čeká na elektrický křeslo. Samozřejmě nevinně odsouzenýho, jinak by tomu chyběl správnej nádech seriálovosti, ale tohle je jediný klišé, který vás během prvních dílu (a vlastně snad i při sledování zbytku Prison Break potká, protože to, čím vás pak už Scofieldovo příběh otravuje není klišé, ale něco jinýho - o tom později) potká. Tradiční problém si žádá netradiční řešení. Stavební firma, ve který Michael pracuje, zrovna Fox River rekonstruovala. Veškerý plány si tak nechá vytetovat na tělo v podobě pekelnejch obrazců, amatérsky "vyloupí" jednu banku a šup - už je tam, co brácha.

Pak už se rozjíždí mistrovská hra intrik, machinací, kopání tunelu, vražd, krve, falešnejch obvinění, vězeňskýho života, loupivejch a vychcanejch bachařů, ojíždění nováčků a podobně. Všechno do sebe zapadá (potřeby vlády, nadnárodní konpirace, tajná služba), čas zbude dokonce i na malinkou love story (muž-žena). Problém je, že jak se blížíme k číslu 22, což je poslední epizoda Flight, už to začíná zavánět překombinovaností, kterou se děj zbytečně natahuje. Důkladně připravenej plán zvenku se začíná bortit jako domeček z karet a vám buší srdce společně s klukama na útěku. A propós, herecký výkony. Naprosto skvělý, představitel Scofielda Wentworth Miller by vás rozbrečel, Peter Stormare jako mafiánskej John Abruzzi a kripl jménem T-Bag - vrchní ojížděč mladýho masa a vrahoun první třídy (sedí za šest studentů z Alabamy). Všem ale dává na prdel agent tajný služby Paul Kellerman - ten si to vychutnává.

V dnešní over-serials/series době je Prison Break něco jako světlo na konci tunelu, místo, kam má cenu jít, posadit se a koukat. Jeden z mála projektů, co, i když od začátku vypadal, že skončí právě tou dvaadvacítkou, si zaslouží druhou řadu. O kolika seriálech se tohle dá dneska říct?

(What's The Story) Football Glory

Skončil nám svátek čutálistů, Mistrovství světa ve fotbale pořadané Německem, který si ve finále odvezlo (teda spíš získalo) bronz, ale o tom až pozdějc. Viděl jsem toho letos dost na to, abych mohl říct, že mě fotbal baví, ale dost hvězd, který se producírujou po zeleným pažitu, jsou kreténi, rozhodčí nevyjímaje, i když ty to mají dost těžký, to je pravda. Takže k věci.

Vystoupení našich borců bylo tristní, hra postavená na Honzovi Kollerovi nevydržela ani jeden zápas, protože Honza nevydržel ani jeden zápas. Nedvěd jako správnej optimista volal zázraky a do novin říkal něco o tom, že teď jako neví, co si počneme, i když Šoula je jako dobrej hráč. Psychická odolnost na nule, viditelnost největší po obdržený brance. Nejlepší hráč Petr Čech, ale to snad každej věděl a on tam asi už s touhle nálepkou vlastně jel. Amerika poražená zaslouženě, Ghana i Itálie slavili vítězství taktéž. Loučení po skupině, ale hořkost na jazyku chybí. Nemůžu říct vlastně nic špatnýho. Chtěli, ale nešlo to.

Anglie hrála taktiku z fotbalovejch manažerů EA Sports, která se jmenuje Long Ball, a, co si budeme povídat, bylo to vidět. Útok Rooney-Owen se rozpad po 74 vteřinách duelu se švédským nároďákem, ale Peter Crouch (193 cm/69 kg) je borec, kterej nedostal pořádnou příležitost. Všichni se obouvali do Beckhama, ale nikdo neuzná, že sice teda jako Becks toho ve hře dopředu moc nepředvedl, ale dřel. Lampard, nešťastnej turnaj. Nic víc. Vypadnutí na penalty s Portugalskem bylo krutý (za posledních 16 let vypadnout z pěti ze šesti rozstřelů, to naštve), ale to je loterie. Ten zápas byl ale ukázkovej v jedný věci. Současnej fotbal podporuje radši simulaci, ochotný pády na trávník, než aby nechal hrát ty, co chtěj.

Wayne Rooney sice vypadá jako dělník z Doveru, boxer z Rockyho, člověk, co má v hlavě vyzobáno, ale jednu věc mu nikdo neupře, stejně jako celýmu anglickýmu mančaftu - chtěj hrát fotbal. Carvalho skluzuje společně ještě s někým, na jehož jméno si nevzpomenu, a Rooney mohl spadnout, mohl získat pro Anglii free kick a možná i žlutý ocenění pro soupeře, ale on ne. Hrál dál a přitom šlápnul do rozkroku ležícímu hráči. Schválně nebo ne, i když já se stavím spíš za možnosti B, prostě dojel na to, že chtěl hrát dál. Nepadat. Nedělat Portugalce. Šlápnul mu do míst, kde to bolí, protože chtěl hrát. Pochybuju o záměru. Za to debílek Christiano Ronaldo kvůli tomu beží přes 40 metrů, protože on to všechno viděl nejlíp, Wayne mu o tom říkal už v kabině v Manchesteru. Debílek, co plete nožičkama, všichni jsou z něj odvařený, ale on sám hraje fotbal typu "teď si to předkopnu a spadnu". Po Rooneyho odchodu se otočí na lavičku a mrkne. Pane, to je hráč!

Portugalci si za svý herecký výkony nezasloužili medaili, ani postoupit neměli. Figo hlavičkuje Nizozemce, co to je? Nemám Němce rád, ale jsem radši, že tu medaili maj oni. Celej turnaj byl takovej divnej, hlavně kvůli nařízenejm penaltám. Rozhodčí to má drsný, když v tý rychlosti musí určit, co byl kontakt a co ne, ale navrhuju, aby se v pravidlech ustanovil precedens, že každej hráč, co vbíhá do vápna je automaticky simulant, protože to, co předváděli borci letos, to bylo silný kafe. Ševčenko, ta penalta proti Austrálii v 93. minutě, Henry proti Portugalsku nebo dneska ten boreček z Francie. A samozřejmě C. Ronaldo to zkoušel, jak se dalo. Nejlíp to rozsek předseda FIFA Sepp Blatter - "já když jsem hrál, tak jsem taky simuloval." Co mu takhle napsat na mail - "dík, že ses přiznal, co si za kokota, ale co s tím takhle něco udělat?"

Dnešní finále ukázalo, jak je fandění jednomu ze dvou týmů, když zrovna nehrajou ty vaši, vrcholem relativity. Když rozhodčí fouknul do píšťalky, říkám: "Přál bych to tomu Zizovi, takhle hezky na konci kariéry, že by si to vyhrál, to by bylo moc fajn." O sedm minut pozdějc už jsem byl trochu na vážkách, zase debilní penalta. Měl jsem radost, když Italové vyrovnali. V prodloužení to bylo jasný, přeju to Italům. Ať už mu ten bek řekl cokoliv, co to bylo kurva za reakci. Napálit někomu hlavou do hrudního koše. Zinedine Zidane se s finále Mistrovství světa rozloučil jako vocas nejvyššího kalibru. Nejlepší z toho bylo, že komentátorům z toho málem zvlhly oči, protože "abych se přiznal, tohle bych od něj nikdy nečekal." - "já taky." No, já taky. Tomu říkám tečka.

Jinak to vypadá, že Alena se musí nachystat na pořádnej mistrovskej blowjob. Yeah baby, yeah!

Pojednání o hře, který Amíci neřeknou jinak než soccer (s pěkně potupným přízvukem of course), končí. Čas jít spát.

7-Relax

Na Mallorce je hezky. Pálí to tam od rána do večera, mraky jako by tam ani neznali. Celej tejden se probouzíte vedle svýho miláčka, na ruce máte modrej pásek s nápisem Hotel Mariant, což znamená, že si můžete celou dovolenou připadat jako VIP. All Inclusive. Jíst a pít (takřka) bez omezení, alko/nealko, koktejly, čaje, kafe, vepřový, hovězí, ryby, ananasy, melouny a tak dále - plný stoly, plný talíře, plná kuchyně. Strašně Němců, v semifinále s Itálií hotelem sborově zpívaná hymna, roztažený vlajky, pomalovaný obličeje, aby se nakonec celou halou, barem, recepcí a venkovníma prostorama ozýval řev čtyř českých hlasů na téma "Italia, Italia". Vražedné pohledy západních sousedů při vítězném rozeběhu a skoku do bazénu nutností. Přeci jenom, vždyť tam máme tu Alenu!

Bazén plnej chlóru, moře vcelku mělký, dobrá pizza, hranolky, sto euro ve vzduchu. Časopisy levnější o stovku než v Tescu na Národní, nákup nutností. Dvakrát zakoupenej anglickej bulvár ukázal, že i tabloidy se daj dělat s jakous takous úrovní. V Čechách se maj ještě dost učit. Plný krámy fake hadrů, fake příslušenství a levná parfumerie. Neustále vás nutěj do nějakejch diskoték. Ananas na pláži 1000x lepší než v hotelu, i když ho všichni (asi) nakupujou na stejným místě. Skvělý nanuky. Hrozná hudba.

Dopravní prostředek Boeing 737/700, společnost Sky Europe. Snad věděli po kolikátý letím, tak mě šoupli rovnou k emergency exitu s otázkou: "Budete nám ochoten v případu nouze pomoci?" Na zpáteční cestě v ocasu. Před startem vyklepanej, nervózní a nezdravě barevnej. Jenže s někým, kdo vás z toho jedním slovem/gestem/pohybem ruky dostane. Mít někoho rád je prostě fajn. Mít někoho rád už tak dlouho je prostě super. Wonderful Holiday! Ve vzpomínkách na dlouho & hluboko...