Když jsem začínal na musicserveru, bral jsem to strašně vážně. Skoro až prestižně. Obřadně jsem přijímal cédéčka, vybíral si nahrávky, o kterých jsem si myslel, že by je měli slyšet všichni. Kupodivu byly takřka všechny z UK. Indie, resp. teda kytarovky, protože ten termín samotný už je dost rozmělněn, jsem začal poslouchat až po The Strokes, vlastně i po prvních Franz Ferdinand, které jsem si sehnal až zpětně. Stejně jako The Libertines. S jakou nevědomostí jsem prošvihnul začátek, o to větší silou mě to vcuclo a semlelo. A já se nechal. Kytarovky mi přišly jako nejlepší hudba, kterou na tomhle světě mohli lidi v tu chvíli poslouchat. Po chvilce mě posedl nějaký mesiášský komplex a rozhodl jsem se spasit českou posluchačskou kotlinu.
Byla to celkem legrace. Texty stylisticky ovlivněné nanoru a vůbec Živel redakcí smíchané s drzostí sobě vlastní. To mi vydrželo tak rok. Z toho jsem si ještě půl roku myslel něco o tom, že bych mohl být nejlepší. Haha. Každou desku vonící po kytarách jsem měl ve Winampu hned potom, co leakla (což byl můj tehdejší termín proto vydání). Slyšel jsem všechno, ale s tímhle stylem jsem si dokázal opravdu zamilovat & ocenit jenom pár kapel. Pak mě to začalo pomalu opouštět. Zničehonic. Zůstal jsem drzej, ale hudba se začala stávat čím dál tím větší zábavou. Stejně jako psaní. Opustilo mě nutkání vyrovnat se vzorům (i když tohle slovo je významově mnohem silnější, než byla skutečnost) a došlo mi, že mám přeci i jiný zájmy než jenom záchranu hudebního vkusu čtenářů musicserveru. Arctic Monkeys přecenění a od doklepání recenze neposlechnutí. Solidní základna anti-fanoušků. Tak tak. Haha.
Bavily mě reakce v diskuzních fórech, kdy jsem dostával za uši, že tohle si hudební kritik/publicista přeci nemůže dovolit. Jako bych o sobě něco takovýho kdy tvrdil. Navíc slovo publicista (a kritik vlastně taky) je tak nesexy, až je to do nebe volající. Zpočátku jsem reagoval, bral jsem to jako spasitelský úděl. Pak mi došlo, že v internetových diskuzích se nejvíce vyskytují kreténi, jejichž koncentrace právě na musicserveru je nevídaná. V současnosti reaguju sporadicky, nejvíc asi na nmm blogu, kde to má takovou, skoro až rodinnou, atmosféru. (Teď jsem si uvědomil, že to zní dost blbě vzhledem k některým těm postům tam, ale co).
V pondělí - Night Of Apologies - jsem si uvědomil, že jsem se dostal do fáze, kdy mám konečně schopnost jakéhosi nadhledu. Stál jsem tam s tou svoji sbírkou remixů, bootlegů, nu rave a indie (80s, 90s & 00s) kytar v notebooku, pouštěl a hudba mě bavila jako už dlouho ne. Posledně jsem podobný pocity měl na křtu The Prostitutes a už to ani nebylo z toho "já jsem to říkal" komplexu, ale protože jsem viděl partu kamarádů, kterým se něco povedlo. Když se mě kolegové z branže ptají, co říkám na nový desky, už převládá odpověď ve stylu: "Ještě jsem to neslyšel." Desky na musicserveru si beru neobřadně, spíš koukám, s čím z nabídky by mohla být největší sranda. Nepředřu se, vyjde mi tam jedna dvě věci měsíčně. Už tam mají jinačí(ho) spasitele a mně to celkem vyhovuje. Až pohoda přeroste v nudu, zabalím to tam. Nemyslím si, že by můj exitus musicserver položil. Haha.
Ještě by mohlo přijít na řadu vyznání sympatií k New Music Magazine, když už jsem se tak rozjel. Mám ho rád. A nejenom kvůli tomu, že jsem díky němu poznal zajímavý lidi (francois, palinoman, míša "opravdu jsme spolu při psaní recenze na iamx nešukali" hečková, libertine, pavel smutný, pp, the nihilists, jára švejdík, sunflower caravan...). A podstata tohohle textu? Vlastně otázka. Zajímalo by mě, jestli se mi s tím nadhledem teď bude psát líp nebo právě naopak, když už tím vším vlastně tak nežiju?
