Superbad

Příběh o přátelství dvou maturantů přelitý hutnou polevou explicitních výrazů a scén, servírovaný společně s mrakem popkulturních odkazů a výbornými hereckými výkony, připravený pod režisérskou taktovkou Grega Mottoly podle receptu Setha Rogena a Evana Goldberga. A nejdůležitější jméno nakonec, producent Judd Apatow. To je Superbad. Teenagerská komedie, která bude lidem, co rádi bruslí po povrchu, připadat jako další z řady těch, kde je základ ve slovech "chlast" a "zásun". Jejich škoda.

Judd Apatow a Greg Mottola jsou generace filmařů, kteří si všechno osahali v televizi, na seriálech, a teď se rozhodli udělat v Hollywoodu takovou malou revoluci. K tomu, aby si Apatow nakročil ke zkultovnění svého jména, mu vlastně stačily dva kalifornské zářezy - The 40 Years Old Virgin (40 let panic) a Knocked Up (Zbouchnutá). V obou případech se lidem dostalo jiného zážitku, než jaký očekávali. Žádná prvoplánová zábava plná děravých jablečných koláčů.

Hlavní hrdinové nepotřebují dvojtou dávku latexu ke zbrždění a ve slovním souboji by kohokoli rozsekali na kaši. Navíc na to, k čemu ostatní teenage hrdinové potřebují sérii alespoň o třech dílech, přijdou hlavní hrdinové Seth s Evan už během jednoho dne. Superbad je o jednom dni dvou kluků, kterým za dva týdny končí středoškolské martyrium, po němž se oba rozdělí, protože Evan jde na prestižní Darmouth, kdežto Seth na nějakou státní univerzitu. Superbad je o jednom dni, jedné party a spoustě neočekáváných okolností. Seth s Evanem jsou na okraji sociálního dění na škole, ale shodou okolností se dostanou k zakázce, díky níž mají dodat alkohol na večírek své spolužačky.

"Víš, jak holky vždycky říkají: 'Včera jsem byla jak doga, neměla jsem s ním spát...' Taky můžeme bejt taková chyba, chápeš?!" Cesta vede přes kamárada Fogella (Fuckela, záleží na náladě) a jeho ještě mokrou občanku dělajícího z něj pětadvacetiletého havajského dárce orgánů. Ta nakonec film rozštípne do dvou dějových linií - Seth & Evan vs. Fogell a policejní strážníci - které mezi sebou "soupeří" způsobem, že je nakonec těžké rozhodnout, jestli si uniformovaní průvodci dnem policisty přeci jen nakonec velkou část filmu neukradli pro sebe.

Jonah Hill a Michael Cera v hlavních rolích nedávají divákovi příležitost, aby o nich pochyboval. Jsou uvěřitelní, jsou dokonalí. Kadence slova "kokot" je úžasně realistická, stejně jako reakce na odhalení skutečné podstaty červeného vína na kalhotech. Nad kolenem, po tanci se sličnou slečnou. Ano, jste blízko. Setha Rogena a Billa Hadera jako muže zákona využívající sirénu především k plynulosti provozu na křižovatce nejde nemilovat.

Superbad je snímek, který nemůžete sledovat přes skleněné dveře, protože jinak to pro vás bude jenom další z řady teen záležitostí o kopulaci, občas citující Star Wars. Člověk tomu musí jít trochu naproti. Judd Apatow není k režisérovi Kevinu Smithovi připodobňován náhodou. Stejně tak ne náhodou končí Superbad v obchoďáku.

The Kingdom

Po 9/11 teroristům z Blízkého východu v Hollywoodu pšenka zrovna dvakrát nekvetla. Dalo by se říct, že spíš než nedostatkem námětů to bylo jakýmsi projevem empatie filmařů a určité národní piety. Vzduch se pročistil ve chvíli, kdy se do kin dostaly snímky World Trade Center a United 93 (a do televize jeho obdoba Flight 93). Zatímco příběh Olivera Stonea o dvou padlých věžích Světového obchodního centra byl patriotickou ódou na statečnost všech, kdo se pokoušeli zachránit zaměstnance a návštěvníky WTC, Paul Greengrass se doslova pohledem dokumentaristy pokusil zrekonstruovat průběh letu číslo 93, který skončil v pensylvánských polích. Dva různé pohledy na události jednoho dne ukázaly, že rány už jsou vě většině případů zhojeny dostatečným způsobem na to, aby se do hrnku mohlo přilít zase trochu horké vody.

Zkušený harcovník filmového průmyslu Michael Mann, autor jednoho z nejlepších filmů devadesátých let - Heat (Nelítostný souboj, dal společně se scenáristickým elévem Matthewem M. Carnahanem dohromady příběh inspirovaný dvěma atentáty v Saudské Arábii. Výsledný materiál si však Mann nenechal pro sebe, ale nabídl ho k natočení slibně se vyvíjejícímu režisérovi Peteru Bergovi, který se v posledních třech letech těší přízni kritiků i široké veřejnosti. Po jalových pokusech Very Bad Things (Šest pohřbů a jedna svatba) a The Rundown (Vítejte v džungli), v nichž dokázal, že řemeslo ovládá zručně, včetně jak dokonalého navození osmdesátkové atmosféry akčních mlátiček, tak přívalu absurdních situací přitažených nejenom za vlasy, ale i uši, si diváky získal svým odvážným pokusem natočit Stoneovu výpověď o americkém fotbalu Any Given Sunday (Vítězové a poražení) po svém, přenesenou z velkých hřišť MFL na středoškolská pole. Friday Night Lights (Světla páteční noci) mu mimo místa mezi "Deseti nejlepšími filmy roku 2004" magazínu Newsweek vyneslo také lichotky typu "nejlepší videoklipař postfincherovské éry". Slabost pro videoklipový střih si koneckonců Berg přinesl i do Království.

Během efektivně zpracovaných úvodních titulků, o nichž se dá s jistotou tvrdit, že by fungovaly i jako samostatný krátký film, jsou do diváka nalité nutné informace k tomu, aby se zorientoval v situaci Saudské Arábie, ve vztazích Saudské Arábie a Spojených států amerických a připomněl si, že o co tu jde až v první řadě, je ropa. Pak už to jde všechno ráz na ráz, v obytném komplexu pro zahraniční pracovníky nedaleko Rijádu probíhá společné setkání zaměstnanců ropných společností. Hraje se softball, děti se jsou zaměstnány houpačkami, rodiče sami sebou. Všechno probíhá náramně do chvíle, než se objeví falešní členové policejního sboru, který má komplex na starosti. Nejdříve se jim povede několik lidí zastřelit, aby vše korunovali sebevražedným odpálením náloží uprostřed šokovaného, vyděšeného a zmateného davu. Když poté při záchranných operacích dojde k další detonaci a najevo tak vyjde fakt, že první akce byla pouhou léčkou, přichází řada na Washington. Tým agenta FBI Fleuryho (Jamie Foxx) vyráží do Rijádu bez požehnání vlády vyřešit, kdo za touto akcí stojí. Mají pouhých pět dnů a od začátku narážejí na byrokratické překážky saudského správního systému.

Scenárista Carnahan celou dějovou linku popsal slovy: "Jak by vypadalo vyšetřování vraždy na Marsu?" Parta vyšetřovatelů si nevydupává svá práva ve stylu jiných filmů, ale přizpůsobuje se saudské mentalitě a pravidlům a snaží se tamní policii obrátit na svojí stranu. Království je tak jedním z těch filmů, které nestříkají adrenalinem na všechny světové strany, i když by k tomu jeho námět mohl svádět, ale vydává se cestou bublin na hladině. Kromě nervního střihu, s nímž si Berg důkladně zaonanoval především na začátku a na konci snímku, se obraz veze na moderní vlně dokumentárního stylu. Ať už jde o zachycení života v obytném komplexu, a nebo poradu špiček federálního úřadu. Konzistentní tok děje, zakládajícího si především na realismu, snažícího se absentovat od amerického velikánství (snad až na větu: "Amerika není dokonalá, to určitě ne. Ale jestli něco umíme, je to chytání těhle lidí."), svým způsobem narušuje finální půlhodina, nesoucí nejvíce rukopis právě Michaela Manna a jeho Heat. Otázkou zůstává, zda je to přirozený vývoj, přirozené probublání se, nebo nepochopitelné scenáristické vyšinutí. Osobně jsem pro první možnost. Stejně, jako kdybych si měl vybrat, zda je závěrečné poselství Království spíš na místě, a nebo působí lacině.