Fly Away

28.6.2006 - 6.7.2006
Mallorca, S'Illot, Hotel Mariant

See ya!

Nic se mi nehoní v hlavě...

Milane, dal si gól při parádní kombinaci celé lajny. Můžeš nám ho nějak popsat? - Na hokejový rozhovory rovnou od ledu během přestávky, kdy naprosto vyřízenýho borce, co možná v tu chvíli ani neví, jak se jmenuje, odchytne třeba Tomáš Jílek, jsme si už všichni zvykli. Myslím. Pravda, na co se má reportér ptát, co čeká, že mu asi tak Milan řekne. Jenže když odchytne každou třetinu někoho jinýho a mění jenom jméno na začátku rozhovoru, je to takový, mno, podezřelý. Kolikrát jste za letošní šampionát slyšeli otázku "S jakou taktikou půjdete do další třetiny?" To abyste si pozvali pár sousedů, pokud ujíždíte na metodě "let's go spočítat to na prstech". Všechno je to ale úplný hovno, nic a královskej typ otázek dotaženej k nejvyšší dokonalosti oproti tomu, co předvedl reportér Český televize při návratu českejch fotbalistů domů.

Je ten člověk vůbec normální? Jsou lidi, co dělaj sportovní zpravodajství normální? Nedostávaj náhodou otázky už předepsaný? Vždyť logicky uvažující člověk (a vysokoškolák předpokládám) by nikdy neudělal to, co předvedl ten, jehož totožnost bohužel nejsem schopnej odhalit.

Je vám třicet čtyři roků, pro českej fotbal jste toho udělali strašně moc, sice je ve vás kus kokota, když nevíte, jestli chcete reprezentovat nebo ne, a když ne, tak nejste po vzoru velkejch hráčů, ke kterejm patříte (Zlatej míč jako vstupenka do klubu, hm), ale to teď jde stranou. Mistrovství světa vám protejká mezi prstama, i třeba kvůli tomu "bobříkovi mlčení", což je vlastně taky váš výmysl. Jaký je váš sen? - Zahrát si na mistrovství světa. Vrátíte se, postoupí se. Euforie a nakonec pápá už ve skupině. Je vám třicet čtyři roků, čucháte, že tohle mohla bejt vaše poslední šance něco dokázat v reprezentačním dresu. Už z reakcí přímo na trávníku je jasný, co to s váma dělá. Pak přiletíte domů, uběhlo asi 20 hodin od vašeho krutýho vtažení do stavu bdělosti a přijde otázka.

Pavle, přebolel už ten nepostup?

Jeden z mnoha důvodů, proč i když studuju školu, kde by ze mne měli udělat novináře, nechtěl bych dělat žurnalistiku. Je totiž vidět, že dělat ji může asi každej...

Doporučuju zhlídhnout "Přílet českých fotbalistů do vlasti".

Díky!

Konec (už) ve skupině, to může znít krutě vůči těm ambicím, s kterejma se do Německa odlítalo. Tři zápasy, jedna výhra, dvě porážky. Tři zápasy, jedno zranění, dvě červený. Přitom od prvních minut prvního utkání, kdy jsme se střetli s výběrem Spojenejch států americkejch to vypadalo víc než dobře, jenže... Zranil se Honza Koller a to je ztráta takovejch rozměrů, že každej fanoušek/člověk, co to těm klukům přeje, si ji radikálně zmenšoval, přičemž vkládal důvěru do zbytku týmu na lavičce. Probuzení ze sna netrvalo ani 240 sekund druhýho zápasu s Ghanou. Pak červená a další gól. Mezitím kvantum (ne)uvěřitelnejch zákroků Petra "The Wall" Čecha. No, dneska jsme to asi všichni viděli. Co k tomu říct?

Snad jenom, že za dva roky mistři Evropy a za další dva mistři světa, protože jinak to nevidím. Českej tým, to jsou borci. Bylo jasný, že jim jednou těch pár zápasů nevyjde. Bohužel se to muselo stát zrovna teď. Ještě jednou dík.

Navlíkám imaginární anglickej dres. Za Owena!

Dvacet.

Už je to tady...

Ultraviolet

Čistokrevný béčko s náběhem do kategorie C - to je comicsová Ultraviolet s Millou Jovovich v hlavní roli. Každá ženská z komiksu potřebuje L'Oreál účes a pěknou postavu, to je přeci jasný. Kór když jde o hlavní hrdinku. O co tu jde? Vzdálená budoucnost, ale ne tolik. Pár desítek let, jestli všechno půjde podle plánu. Naše generace se bojí terorismu, svět kolem V. se chrání hlavně před nákazou, která jim trochu prodlouží špičáky. Hemophadi. Společnost je chce vyhladit a teď už má konečný řešení. Zbraň, co se o tu její nelidskou část postará. Jenže hemophadí odboj o tom ví, načež se ukáže, že tou zbraní není nic jinýho než obyčejnej klučina kolem deseti let. A kdo by zabil dítě? Vlastně všichni kromě V., což jí značně komplikuje vyhlídky do budoucna.

Děj je zamotanej, protože někdo pořád něco chce, a neumí si o to říct normálně, takže člověk je nucenej trpět hodinu a půl debilních dialogů. Hej, vždyť je to komix, co nějaká pořádná rubačka? Jasně, rubaček je tu docela dost, maj hezkou choreografii a vypadaj jako špatná počítačová hra. Mille mile vlajou vlasy, který měněj barvu podle prostředí, a nepřátelé se kácej nejdřív po jednom, pak po desítkách a ve finále po stovkách. Mít Ultraviolet o deset minut víc, možná by ještě o pár řádů postoupila, holka šikovná. Hej, vždyť je to komix, co nějaký pořádný triky? Jasně, triků je tady hodně, ale jestli jsou pořádný, to nechám na divákově zvrácenosti. O pár vět zpátky je slovní spojení "počítačová hra". V. jezdí na digitální motorce v digitálním městě, střílej po ní z digitálních helikoptér a kulky tříštěj digitální sklo. Všechno jak z roku 1996.

Chyběj hlášky, chyběj zajímavý situace, chybí charismatickej záporák - celej film stojí na postavě, očích a pupíku Milly Jovovich, což je hazard. Všem se totiž nelíběj stejný holky! Je to dementní - vlastně Ultraviolet je tak dementní, že má nejlepší předpoklady k tomu, aby se stal kultovním. Dopomáhej mu k tomu třeba ty od začátku do konce nepřestávající odkazy, hlavně na Matrix.

Pak ale existuje ještě jeden pohled: Režisér Kurt Wimmer natočil vcelku oceňovaný Equilibrum a Ultraviolet má bejt sračka záměrně, protože si dělá prdel ze všech těch typově podobnejch snímků. Abych pravdu řekl, myslím, že to je dost odvážná myšlenka. Přesto všechno ale Ultraviolet doporučuju ke zkouknutí, protože je to něco... Prostě NĚCO.

Scary Movie 4

Závěrečný díl slavné trilogie. Hláška z plakátu, co je vlastně tím nejvýstižnějším hodnocením zatím posledního filmu Davida Zuckera. Trapná, jednoduchá a ráda by byla vtipná. Na druhou stranu - zapamatoval jsem si ji. Stejnej koncept jako u všech předchozích vydání - vezmeme populární filmy, který jsou nějak strašidelný nebo dramatický nebo dobře parodovatelný, plus k nim přimícháme trochu tý naší americký popkultury, abychom zbytku světu ukázali to, co si stejně myslí. To znamená - Tom Cruise je debil, Shaq O'Neal je s Kobe Bryantem fakt na kordy, George W. Bush je dementní figurka apod. Obsadíme to známou tváří, co zaštítila zatím každej díl - Anna Faris + přidáme někoho, kdo už dlouho nezavadil o nějakou zajímavou roli (Bill Pullman), a idioty, co myslej, že našim filmem udělaj kariéru. Třeba přes kozy (zbytek). Taky tam ještě hraje Leslie Nielsen. Zamáčkněte slzu, snad všechno, co kdy natočil je lepší než Scary Movie 4.

Kruh je vděčný téma, takže z něj filmaři třískaj i tady, zasypaný taky trochou Nenávisti. Máme tu chlapíka, co vypadá hodně jako topgunskej scientolog (mimochodem, Quentin Tarantino měl s jeho rozborem pravdu - je to gay příběh s letectvem), takže nemůžeme opomenout Válku světů. Dostalo se i na Zkrocenou horu, tentokráte s afroamerickými kovboji. Sice bez pudinku, ale s voskem, vazelínou a buráky. Vynechat Saw, to by se dalo snad brát jako "parodický zločin". A ještě Vesnice, málem bych zapomněl!

Všechny předchozí díly byly stejný slepence, ale aspoň držely pohromadě! Tady se to tříští neskutečným způsobem a najednou KONEC. Chlápek říká poselství, sejme ho autobus a the end, přátelé. Rozsvítí, otevřou dveře, na shledanou. Plno předvídatelnejch vtipů, štěků, co by chtěly bejt zábavný, fekální/homosexuální/sexuální/černej humor a nahej Frank Drebin (to tvůrci nemuseli). Za dva dny už to nikomu nebudu schopnej převyprávět, ale jednu scénu si budu pamatovat dlouho. Prostě jak říkám - (trochu) jako ten plakát.

Too Fast!

O zábavu máme postaráno všichni, co čteme (ne)pravidelně New Music Magazine. Některý čtenáře tam po necelým roce a půl existence serveru začalo pálit, že se recenze na desky objevujou někdy až překvapivě brzo, což se rovná jednomu jedinýmu faktu - redaktoři si hudbu prachsprostě stahujou, nelpí na kráse spojení disk+krabička+booklet+celofán a všechno to dělaj jenom proto, aby byli první! Exkluzivita, honění vlastního ega, ješitnost - nepamatuju si všechno, ale je tam toho fakt hodně a je to vážně veselý. Je jasný, že tohle všechno nemohla odstartovat nějaká kytarovka, to by každej přešel ledabylým mávnutím ruky, potažmo odzívnutím. Musela to bejt ikona. Taky byla. Nikdo menší než Thom Yorke, srdce Radiohead, i když to kdekdo nerad slyší, protože Radiohead jsou přeci kapela! Fotříci progresu, jak říká kámoš. Což je mimochodem jedna z nejlepších recenzí, jaký se někomu může dostat.

Bavili jsme se o tom se Švejdíkem v rozhovoru, co se snad v nejbližších dnech (do konce června/začátkem července) objeví vedle "NIN inspired loga" výše zmíněnýho webu. Fanoušci Priessnitz mají ke kapele ten zvláštní silnej druh vztahu, kdy mají pocit, jako by byli její součástí, ozubený kolečka v soukolí. Proto reagovali tak podrážděně, když se jednalo o Umakart, proto špatně vydejchávali, že je Jaro v reklamě. U Radiohead to bude asi tak. Sice je to jenom moje domněnka, ale reakce "já jsem slyšel desku už před třemi týdny, jsem fanoušek, taky píšu recenze...proč jsem ji tedy nenapsal? protože mi to nepřišlo fér." mi přijde jako fajn opěrnej bod. Neříkám, že je to něco špatnýho, rozhodně se nesnažím soudit, ale proč by se nemohla někde objevit recenze měsíc před vydáním? Když je disk dostupnej (ne)oficiální cestou - btw. ano, promo disky jsou skutečně venku. Recenze přeci automaticky neznamená "jděte a stáhněte si to", i přesto, že hodnocení k tomu může lákat víc než je zdrávo. Navíc mi přijde divný, že když šlo i jinou desku, nikdo se neozýval. Připadá mi to, jako by se Thom Yorke a Radiohead (jejichž přínos hudbě je neoddiskutovatelnej) stavěli do pozice nad ostatní kapely. Jakože o těch & těch jo, ale o Thomovi ne.

To, že se hned u další recky, která je mimochodem taky na desku, co oficiálně ještě nevyšla, objevila rejpavá reakce ohledně toho "kde se sebrala tahle promo kopie", beru jenom jako trapnej pokus o to, jak si užít patnáct vteřin, resp. jednu diskusi svý slávy. Nuda.

Objektivně (jak to jen jde): Koho by ta recenze zajímala třeba právě o ten měsíc pozdějc? Nebo v době oficiálního releasu v Český republice (pokud by nějakej vůbec byl, pokud je, tak se omlouvám, nezjišťoval jsem to)? K dobru dávám ukázku z rozhovoru s kolegou-redaktorem na téma Hooverphonic: "...a kdyz uz me nahodou neco bavi, tak mi nejaky idioti, kteri si to stahli a nedaj si praci zjistit, kdy to vlastne U NAS vyslo, omlatej o cumak ze to napsany pozde...ackoliv o tom zatim skoro nikdo nepsal..."

Tohle se opravdu nikdy nevyřeší...

Co je moc...

Byl jsem u babičky na obědě a v obýváku jsem podlehnul svejm zvrácenejm choutkám tak, že jsem začal listovat posledním číslem časopisu Rytmus života. Zážitek. Golfovej turnaj, Podhůrskej (opět) vyjebal s Bartošovou, manžel Vondráčkový (konečně) přiznal dluhy, módní přehlídka paní, co má takový zvláštní jméno (ale není to Blanka Matragi) a Pete Doherty! Jojo, fetující troska, co ztrácí na puncu, což mimo uveřejnění jeho fotky v týhle obskurní tiskovině, dokládá taky fakt, že Kate Moss už si nechá rozkrok opečovávat někým jiným - shodou okolností je to taky smažka. No řekněte, kdo vymění smažku za smažku?

Ještě před pár měsícema byl u mně Pete v kolonce nejvíc. Teď mu chybí jenom málo k tomu, aby dostal nálepku nejmíň. Smůla...

Prostě jsme.

Jsou knížky, který si člověk jako čtenář vychutná. Pak jsou ale taky knížky, který si vychutnaj vás. Ty se nedoporučujou číst, když jste na sračky - drogy, chlast, psychika (vyberte si!). Přesně sem patří Palahniukův Klub rváčů. Delikatesa.

Beck-ham!

Možná panu Masopustovi, držiteli Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy, připadá perverzní, když má David Beckham každý týden na hlavě jiný účes. Jemu vlastně vadí i dlouhé vlasy u sportovce, jak se vyjádřil v posledním magazínu Pátek (příloha Lidových novin, kdyby někdo náhodou nevěděl), ale on je jiná generace. A vůbec, na svůj názor má právo každej. Pro mne je Dáda Beckham jeden z těch, co dokázali geniálně skloubit fotbal a showbusiness. Že je to jenom modelka v kopačkách a průměrnej fotbalista? Modelka je určitě, ale s tím průměrem nevím. Nepatří mezi top na světě, tam patří jenom jeho pravačka. Ale mám ho rád. Stojím za ním i co se týče toho incidentu ve Francii - kdo by toho debílka Simeoneho nenakopnul? I když ono to vlastně ani žádný kopnutí nebylo, ale každej máme představu o "dělání všechno pro tým" svojí představu. Že nedal tři čtyři penalty za sebou? No a. Dneska ten signál s kapitánem Paraguaye byl excelentní!

Jestli náhodou nevyhrajeme my, mohl by to Kaiser Franz klepnout Angličanům. Nezlobil bych se.

The Mallrats

"Ani peklo nezná tolik nenávisti jako žena opovrhující Segou."

Skvělý!

Razorlight - In The Morning

Proti singlu vlastně nemůžu říct nic špatnýho. Proti Razorlight taky ne. Snad jenom, že tahle kapela mě při prvním našem seznámení vůbec nesebrala, když všichni opěvovali jejich příspěvek na kompilaci Help: A Day in the Life, ani jsem pořádně nevěděl, kterej to je, a pak mě to stejně nebavilo. Renesanci v mým přehrávači zažili až s tou kampaní pánů z Vodafone. Protočil jsem je hodněkrát, mockrát - na last.fm, tuším, budou mít docela velkou cifru (na moje poměry) - ale ve finále jsem zjistil, že jak u toho není logo toho operátora, tak mě to ani nějak zvlášť nebere. To, že Johnny Borrell o sobě tvrdí, že je génius (a občas mu ujede i něco o živoucí legendě), beru jako za sympatický projevy toho, že ego mu rozhodně neschází + určitě fanoušci The Libertines neopomenou dodat, že klučina s nima taky chvíli hrál, což je neméně chválihodný, ale co. Razorlight jsou pro mne prostě kapelou vhodnou do dynamickejch tv spotů.

Teda byli. In the Morning je singl, o kterým fakt nevím, co si mám myslet. Není špatnej. Je dobrej, je hezkej. Jenže hezkej je jedno z těch slov, který by se u kapely, jakou jsou Razorlight, používat nemělo. Prostě BeBe Dobré ráno (oříškové).

Causa Keane

"Víte, největší kreténi v kapele jsou vždycky zpěvák, bubeník a klávesák, takže nevím, co bych vám k tomu víc řek."

Noel Gallagher podstatu Keane shrnul takhle. Nebo nějak podobně. Každopádně jeden z jeho lepších výstřelů, který stojí za to si zapamatovat. Když vydali debut letěla všude - hlavně pak u nás, kam ale dorazila se zpožděním samozřejmě - vlna milování srdcervoucích ploužáčků a lá Coldplay. Každej chtěl Keane, každej stahoval Hopes And Fears a každej, kdo je měl, je vypaloval svejm kámošům, ale spíš kamarádkám. Pak začali kluci blábolit cosi o tom, že druhá deska bude rock'n'rollovější, bude obsahovat hodně kytar. Jakože nářez asi. A realita?

Na monitor přes všechny ty slzy pořádně nevidím. Kdyby kluci řekli, že natočej další teplou desku, která bude hlavně pro holky, musel bych konstatovat, že natočili stoprocentní album, kde budou příznivci Coldplay/Athlete jenom těžko hledat negativa. V kontextu s jejich prohlášením ale musím konstatovat, že Keane jsou jenom další kapelou, která by neměla před vydáním desky dávat žádný prohlášení, protože ve finále vypadaj jak kokoti. Dalo by se říct, že Under The Iron Sea je nejlepší rock'n'rollová deska k píchání.

To není pochvala.

Pat.

Aby bylo jasno.

Flipsyde - We The People (Revised Version)

Sranda, když vás chytne mainstream per excellence. Flipsyde, kterejm tohle cédéčko recenzovali ve F:lteru už před pěknou řádkou měsíců, ale já prostě nebyl schopnej si ho sehnat - a udělat si názor. Až teď, Revised Version. Hip hop, rap, ostrej beat a kytary. Nic víc, nic míň. Kde je ta síla, rybářskej háček, co mi propíchnul tváře a nutí mě pouštět si pár tracků alespoň jednou za den? Jedna z těch věcí, která se těžko vysvětluje. Je to popina, popina zabalená do zatraceně hezkýho obalu, MCs to odsejpá, když dávaj prostor kytaře, tak jednou zní totalitně (rozuměj jako něco z 80's), podruhý moderně a potřetí je to zase akustika, co utekla z nějakýho mexickýho studia.

Jsou tu skladby, který nutěj dělat člověka hip hoperský gesta kolem dvanáctý večer na autobusový zastávce daleko od centra/od domova a ještě se u toho dementně usmívat/smát. Jsou tu skladby, co jsou tak zatraceně nasládlý, i když jde (jako skoro ve všem na We The People) o politiku. Sladký jako cukrová vata na Mírovým náměstí v Ústí nad Labem, sladký jako největší hity brzy dvojnásobný matky Britney Spears. Docela se to opakuje, takže celý album v kuse jsem zvládnul zatím jenom třikrát, ale na druhou stranu si z We The People můžete pustit cokoliv, pokud netrpíte nějakým dementním předsudkem vůči slovu pop. Taky je možný, že vám ho zprotivila poslední deska Coldplay. Ale to je zase jinej příběh. Check it!

P.S. Ke koalici s ruskou dvojkou tATu pod názvem Happy Birthday se nevyjadřuju. Záměrně.

MySpace.com/Flipsyde