Causa Best Of

Rádio poslouchám jenom při cestování autem, protože MC formát je v mejch poličkách už mrtvej. S přednastavenou Evropou 2 nehejbu, protože to tady v severních Čechách stejně nemá smysl. Ukázkově se tu totiž dá uplatnit ten Murphyho zákon o tom, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo bejt ještě hůř. Včera v podvečerním vysílání došla řeč i na Cypress Hill (u kterejch mám pocit, že je pro českej éter objevila nejdřív skladba Insane In The Brain a podruhý What's Your Number, ale třeba se pletu - navíc tím éterem myslím právě ten evropodvojáckej, co zahrnuje všechny jim podobný stanice - takže 98 procent?). Bylo to nějak takhle.

Věřte nebo ne, tak tihle chlapíci ze Cypress Hill vydali svojí bestofku teprve loni. Po osmnácti letech svýho působení. Těžko říct, jestli to bylo způsobený jejich leností, nebo za to mohla absence pořádnejch hitů.

Někdo by měl moderátorům Evropy 2 zkusit vysvětlit, že Cypress Hill vznikli v době, kdy ještě trh nefungoval tak, že po třech letech existence, dvou deskách a jednom úspěšným singlu se hned na pulty hrnul disk s označením The Best Of... Někdo by jim taky mohl zkusit vysvětlit, že většina fanoušků to bere jako nepřímej důkaz toho, že jejich oblíbenci už nemají co říct, a tak mlátěj slámu a jenom rejžujou prachy. Takže těch osmnáct let, slečno moderátorko, to je tak akorát...

P.S. Teď jsem si uvědomil, že mám originální MC You've Come A Long Way, Baby od Fatboy Slima. Hurá.

Look, Skywalker!

Southpaw mám rád a Gregory Finn mi přijde jako sympaťák, i když tenkrát na Střekovský mumii měl ještě to egem nasáklý chování. Jak někde říkal, to byla ta doba, kdy to Southpaw ještě zkoušeli podle britskýho modelu drzejch floutků, co mají na všechno jednu standardní odpověď. Symbol zdviženýho prostředníčku. Změna je život. Southpaw se uklidnili, Gregory se (trochu) spravil, kolotoč bubeníků se (zatím) zastavil u jména Honza Janečka. Nakonec natočili dvojalbum Heart Disk. Teď to vypadá, že se šanon s názvem kapely určitou dobu nebude aktualizovat. Nebo jsou to jenom kecy?

Kdyby náhodou nebyly, tak jako jednoznačně nejlepší desku hodnotím Pleasure You Can Measure s coverem od igraczka. Pamatuju se na ten článek v U:mixu - My kluci, co spolu chodíme - nebo tak něco. Promo fotky na zeleným trávníku a já byl snad jedinej z naší gymplácký třídy, co to přečetl bez toho, aby na začátku prohlásil něco o teplouších. Vlastně jsem byl asi jedinej, kdo to vůbec přečetl. Nedávno jsem někde četl (F:lter?) o Southpaw článek a byla tam taková ta lišta, kde se hodnotěj všechny dosud vydaný desky kapely. Prej má Pleasure You Can Measure špatnej zvuk. Zastřenej to on určitě je, možná trochu kovovej. Gregory tam, stejně jako na Pop Secret, spíš šeptá, než zpívá, ale to mi na tý desce přijde asi nejpřitažlivější. Mně a holkám. (úsměv)

Taky tam (podle mne) ze sebe dostal Gregory ty nejlepší texty svojí kariéry. From The First Joint... ...To The Last Orgasm, Nicotine Lovers, Teenage Wrecks, Love Your Insides, Fastfood Poetry nebo Magic Phonecall, z nichž především ta o cigárech patří mezi to nejpovedenější, co jsem od českýho textaře kdy slyšel. Jak se tomu říká - generační výpověď?

Ich bin Berlin!

Pěna mu stékala po prstech a on vyprávěl, jak se peloton hnal pod nebeskými baráky z padesátých let a jak stejně jako dnes šlehnul blesk, zaduněl hrom a přihnal se déšť a jeden starý dědek přecházel ulici, protože neměl deštník.
Na vlhké vozovce se to sesypalo.
Policejní motorka, která se mu snažila vyhnout, dostala smyk a smetla motorku s kamerou východoněmecké televize, přes ni přeletěli čtyři první závodníci míru a hned nato pět dalších a pak ještě pět a lidi na to koukali s deštníky nad hlavou a s párky strčenými do pusy, nekousali, nepolykali, koukali na ten karambol, ale pak někdo začal tleskat, možná chtěl sportovce povzbudit, možná město vyvlíknout z ostudy, že zrovna tady se Závod míru změnil v hromadnou nehodu, možná si z nich chtěl udělat legraci, jako by šlo o povedené cirkusové číslo, jako by i tohle patřilo k boji za mír a porozumění národů, a tak lidi rychle spolykali párky a postupně se k potlesku přidávali.
Přijela sanitka a lidi tleskali, když nakládali zraněného kameramana východoněmecké televize, a nikdo nevěděl, co to všechno znamená, protože to se totiž jen tak nepozná, když tleská, jestli to myslí vážně nebo jako parodii, protože tleskání je davový efekt.
Když doktoři fačovali potlučené závodníky míru, to už lidi křičeli bravo a skvělý, až pak přilétla folkspolicaj a poldové začali řvát, kdo s tím tleskáním začal, že tohle je provokace, protože poldové všechno vždycky vědí nejlíp. A najednou se objevil policejní barkas a fízlové začali strkat lidi dovnitř. Ale do barkasu se moc lidí nevejde, protože to je ejn malé užitkové vozidlo dvoutakt. Ale šoupli tam taky toho dědka a vyhrožovali mu deseti roky kriminálu, ale pak se ukázalo, že on si odseděl už pět roků v Dachau, a tak ho hned pustili.

Moc dobrá knížka, kterou jsem (samozřejmě) přečetl až potom, co všichni ostatní. Včera jsem v ruce držel Grandhotel. Odolal jsem pouze díky tomu, že nemám peníze, což je vlastně jenom otázka času...

Creativity

Včera jsem projel Stereogum. Článek o Janet Jackson. Byla tam přiložená dobrá fotka, ze který vyplývají dvě hypotetický roviny reality.

První. Janet Jackson se rozhodla, že celou kariéru postaví na svejch kozách a všechno, co se doposud s jejíma vnadama odehrálo na veřejnosti & v médiích je geniálně promyšlená kampaň jejich image-makerů. Masterpiece je samozřejmě duet s Justinem Timberlakem na Super Bowlu, kvůli kterýmu se teď přímý přenosy vysílají s několikavteřinovým zpožděním. Prudérní Amerika prostě.

Druhá. Lidi, co vybírají podobu titulní stránky časopisů, jsou nesmírně kreativní a originální jedinci, kteří nechtějí, aby právě jejich obálka evokovala obálku jinýho média. Ironie. Dementní Amerika prostě.

Přiložená fotka (Janet Jackson, Stereogum)

Teenage Kicks

Kdo zná Johna Peela, zná The Undertones a naopak. Kdo zná The Undertones ví, že jejich zpěvák vypadá fakt divně a ve vzduchu visí otázka, proč si ho nikdy nevšimnul Alfred Hitchcock. Nebo aspoň nehrál nějakýho grázla v The Professionals. Teenage Kicks je ta skladba, která tenkrát donutila Johna Peela zastavit u krajnice a rozbrečet se. To bylo nějak kolem roku 1978. Samotnej Peel se někde nechal slyšet, že Teenage Kicks jsou záležitostí, kterou moderní posluchač hudby neocení, protože je to jeden z těch songů, co pracoval s dobou, v níž vyšel. Dneska je společenský klima nastavený jinak, a proto už to nikdo tolik neocení. Možná ne. Možná, že ji všechny ty kapely hrajou jenom proto, že rozbrečela Johna Peela. Ale je to dobrej song. Myslím, že ho ocení i dnešní moderní posluchač. Když dá stranou všechny ty kecy o jeho provařenosti...

Teď se jdu mrknout na to DVD od Destroyera. The Story Of The Undertones: Teenage Kicks. Třeba se ten disk takhle jmenuje proto, že The Undertones měli jenom jeden hit. Nebo taky jenom proto, že tahle skladba rozbrečela Johna Peela.

The Undertones - Teenage Kicks

Cover #1: Busted - Teenage Kicks
Cover #2: No Fears - Teenage Kicks
Cover #3: Crimson Daydream - Teenage Kicks
Cover #4: KT Tunstall - Teenage Kicks
Cover #5: Ash - Teenage Kicks

Foto: Philippe Carly (newwavephotos.com)

Despair

Čím jsme jako diváci specifičtí, co máme v seriálech rádi?
Možná to lépe poslouží, když připomeneme, co na českého diváka naopak nezafungovalo, co moc nemusíme.
Byla tu - i mediálně - velká očekávání od seriálu 24 hodin s hlavním hrdinou Jackem Bauerem. Americký kultovní seriál se ale u českého publika nijak zvlášť neuchytil. Stejně tak se například nikdo neodvážil natočit pro české diváky domácí sitcom, situační komedii s dodatečně vloženým smíchem nebo potleskem neviditelného publika.
České publikum oceňuje v seriálech blízkost a možnost identifikovat se s hrdiny. Zároveň nemá rádo experimentální formáty, v tom je hodně konzervativní.
Jako příklad opět Jack Bauer: seriál byl postavený na tom, že se obrazovka rozdělila na několik polí a my jsme viděli paralelní děje v jednom čase. To rozdělení obrazovky o sobě otevřeně říká, že seriál je čistě televizní výrobek. Prozrazuje, že se nedíváme na zápletky v reálném ději, ale na televizi jako technickou věc, na její obrazovku. V životě přece nikdy nemůžeme vidět realitu tak, že máme čtyři políčka a čtyři děje. Čtyři pole v obrazovce a běžící časomíra diváka zkrátka ruší.

Ten seriál mne také zajímal, ale udržet čtyři děje a ještě sledovat časomíru, to je možná lepší odpočinout si při jízdě autem.
Přesně tak. Diváci chtějí a jsou na to zvyklí, aby pro ně byl díl televizního seriálu padesáti minutami úplně volného času a prostoru, v němž nemusejí o ničem přemýšlet, mohou se uvolnit, zapomenout na všechny starosti, nechávat se volně nést dějem.
Proto nemají ani rádi, když se jakkoli upozorňuje na formu seriálu jako to je u 24 hodin, nemají rádi příliš rafinované trikové scény, nemají rádi seriály, které jsou hodně odkloněné od skutečnosti. Třeba takové, kde je hodně mystiky nebo tajemna, kde je z děje příliš vidět, že je někým někde vymyšlený.

MF Plus 38/2006: Češi mají seriálový gen (ptal se Jaromír Hasoň, odpovídala Irena Reifová z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK)

Českej divák je teda z větší části naprostej trouba, kterej, když se mu obrazovka rozdělí na čtyři části, okamžitě přepíná, protože je to moc experimentální. To mi ho teda vyndej. Experimentální mi spíš přijdou dialogy v seriálu Rodinný pouta, ale ty zase českej divák žere, div se neudusí. Proto se tu asi do nekonečna budou produkovat slaboduchý pytloviny. Co na tom, že Prison Break je trochu překombinovanej, co na tom, že se 24 rozhodla dělit obraz na 2-4 části? Aspoň mají ty seriály něco do sebe, mají atmosféru (minimálně jejich první série). Jsem zvědavej, kolik českejch diváků, co viděli první epizodu Lost, celej ten seriál dokoukaj. Českej divák je prostě stejnej trouba jako českej posluchač. Proč bych poslouchal něco, co neznám? Proč bych se díval na něco, co je jiný? Je to zoufalá situace, když někomu přinesete něco dobrýho až pod nos a on vás vyfuckuje s tím, že to nezná. Největší problém českejch lidí je v jejich pohodlnosti, až zarážející nechuti něco objevovat, pátrat po novejch věcech. Jasně, jsou tu světlý výjimky, ale ty snadno a lehce zaniknou pod nánosem bahna lenochů, automatickejch konzumentů.

Češi pořád melou, jak jsou evropskou zemí, ale to, že máme na svým území áčkovej filmovej festival z nás nějaký borce nedělá. Leda hovno. Možná by se mohli Češi probrat a pochopit, že seriál už neznamená jenom to, že si večer sednu k televizi a vypnu. Dobrej seriál nedělaj jenom dobrý herci, krerý se stejnak jenom točej mezi stanicema, ale taky to okolo. Rodinný pouta dosaděj do příběhu gaye a myslej si, jak to není cool a světový. Celý je to tady pozadu. Od propagace až po titulky. Takhle dementní závěrečný melodie mají jenom mexický telenovely. Je to smutný. Je mi z toho smutno. Největší průser ale je, že tu chybí celková odvaha udělat něco zajímavýho. Pod odvahou si představěj tv stanice maximálně tak použití The Nihilists (Mickey Bar) v jedný scéně. Teď nás čeká na ČT Poslední sezóna, seriál o chlápkovi, co se vrací z NHL. Jsem zvědavej. Hlavně aby tam nebyl při zápasech moc videoklipovej střih, to by českej divák nemusel vydejchat....

Kráska v nesnázích

Byli jsme na posledním Hřebejkově filmu. Nemám Hřebejkovy filmy rád, jenom Pelíšky. Vlastně ještě Musíme si pomáhat mě bavilo. Ale takhle. Každej jeho film jsem viděl jenom jednou a stačilo mi to. Není tam nic, co by mě nutilo pouštět si je znova. Kráska v nesnázích pokračuje v započatým trendu.

Hlavně proto, že příběh Hřebejkovy novinky je naprosto dutej. Geislerka žije s chlápkem, co dělá na kradenejch autech, stará se o dvě děti a ještě musí vydržet s tchýní, která je hodně do víry. Na začátku to vypadá, že jenom moc četla Bibli, ale nakonec se ukáže, že je všechno trošku jinak. Aby toho nebylo málo, tak je po povodních a dům, kde všichni takhle spolu hezky žijou, vypadá dost neobyvatelně. Shodou okolností vstoupí do jejich životů Abrhám coby emigrant, kterej získal v restituci nějakou parcelu. Už od prvních okamžiků, co se objeví na plátně, je vám jasný, že duo Hřebejk-Jarchovský bude vyprávět pohádku o tom, jak prototyp dobrýho člověka vytáhne Geislerku ze svrabu, ve kterým je podle všeho už pěknou řádku let. Na tom by nebylo vlastně nic špatnýho, kdyby se třeba ale mezi stavem A a stavem B dělo něco zajímavýho. Neděje. Na plakátech visí jako první lákadlo sex. Ok. Ale moc si ho tam neužijete, i když natočenej je vcelku působivě.

O jediný vzrušení se tak sem tam stará Jiří Schmitzer (hraje normálního hajzla, kterej si libuje v tom, když může manipulovat s ostatníma) jako přítel Geislerčiny matky, kterou hraje k filmu navrátivší se Jana Brejchová. Geislerka prej (podle PR materiálů) řeší dilema mezi sexuální závislostí a zajištěnou budoucností pro sebe a děti, ale ve finále to vypadá tak, že se maximálně plácnete do čela, zakroutíte hlavou. Asi ne v kině, ale doma, když nad tím začnete uvažovat. V potemnělý místnosti to vcelku funguje, i když některý scény jsou jako vystřižený z Občanskýho juda, některý jsou zase prvoplánový. Hlavní plus Krásky v nesnázích jsou herecký výkony Ani Geislerový, Josefa Abrháma a Jiřího Schmitzera. A dětí.

Závěrečný hodnocení bych si z dovolením vypůjčil od Franty Fuky: "Kdybych totiž bral Krásku v nesnázích jako další "evropský nízkorozpočtový film o traumatizovaných lidech", šlo by jen o mírný nadprůměr. Pokud ji ale beru v kontextu současné české kinematografie jde mistrovské dílo. Což ovšem - spíše než o schopnostech jeho tvůrců - vypovídá o celkovém stavu současné české kinematografie..."

Soundtrack: Radůza, Glen Hansard a Markéta Irglová, Aleš Březina...

Really?

Česká televize se rozhodla změnit svojí vizuální podobu. To už víme všichni delší dobu. Všechno se to mělo odvíjet od toho, až se vybere nová verze loga ČT. V porotě sedělo dost zajímavejch lidí a všichni se shodli jednomyslně. Prej. Grafika, design a tyhle věci mě zajímaj a mám dojem, že dokážu ocenit, když je něco dobrýho, stejně tak jako dokážu rozpoznat, když něco opravdu nehraje. To, co porota vybrala, je podle mne hrozná sračka.

Teď povolanější. Co na to říká třeba creativeboi?
To, že pošleš ČT i mě do prdele, se nepočítá! (úsměv)

Blok Filipa Rožánka > Z čeho se vybíralo
Blok Filipa Rožánka > ČT definitivně vybrala nové logo
Digizone > Podívejte se na nová loga České televize

Foto: ČTK

Star Wars: Shadows Of The Empire

Je mi dvacet a hraju hru na nejlehčí obtížnost.

V roce 1997 jsem začal kupovat Level. Moje první hra bylo RPG Diablo, který mám jestě včetně originální krabice a všeho, co k tomu tenkrát dávali. Stálo tenkrát 2 200 korun. Na obálce jednoho čísla byl Peter Forsberg, tvář NHL 98 (myslím, že to byl říjen). To byla moje druhá hra. V roce 1997 jsem poprvé držel v ruce CD přílohu Levelu, která obsahovala demoverzi Star Wars: Shadows Of The Empire. Tenkrát to bylo všechno v rozpuku a LucasArts se rozhodli, že půjdou s dobou (jako vždycky všechno, co mělo/má/bude mít v názvu jméno George Lucase), a tak tahle hra chtěla jako jedna z prvních 3D grafickej akcelerátor, kterýmu se v tý době tak hezky říkalo - 3dfx. Takže jsem měl smůlu, protože tehdy se v mým ďábelským stroji na frekvenci 133 MHz skrejvaly pouhý dva megabajty od výrobce S3 plus tězce neakcelerovaný. 3dfx jsem dostal ke dvanáctejm narozeninám. To znamená, že o necelej rok pozdějc jsem si konečně vychutnal demo Star Wars: Shadows Of The Empire. A podlehnul mu.

V roce 2006 už Level dlouho nekupuju. Jenom nárazově, když je zajímavá příloha v podobě plný hry, třeba Posel smrti. V roce 2006 jsem konečně sehnal Star Wars: Shadows Of The Empire. Hru podle stejnojmenný knížky, jejíž příběh je situovanej mezi druhou a třetí epizodu starý trilogie, takže mezi pátej a šestej díl, takže mezi The Empire Strikes Back a Return Of The Jedi. Vy, Dash Rendar, pašerák a dobrej pilot a umíte to se zbraněma - takže ano, něco jako Han Solo - máte za úkol zabránit atentátu, kterej se chystá na mladýho Skywalkera. May the force be with you.

Je mi dvacet a hraju hru na nejlehčí obtížnost.

New Order Marathon

Ještě necelejch dvacet minut a bude to. Destroyer mi před několika měsícema naložil snad všechno s nálepkou New Order, co měl doma. Řekl bych, že mu bylo docela jedno, že něco z toho už dávno mám, takže nakonec se z toho vyklubalo hudby těsně pod šest hodin. Osobní rekord v poslouchání jednoho interpreta v kuse. Už jenom necelejch dvacet minut a bude to.

Ano, New Order už jsou starý a Barney/Bernard (Summer) vypadá v těch keckách komicky. Hook byl vtipnej snad vždycky a Stephen... Má cenu k tomu něco říkat. Kdo je někdy viděl naživo, ví. Nám ostatním zbejvaj DVDs, VHSs, torrenty nebo YouTube.

Ale ta hudba...

When The Sun Goes Down

Nic proti nim, dal jsem jim devět. Protože mi ta deska přijde zábavná & nepátrám po tom, kde co obšlehli. Nebo by v tý minulý větě měl bejt minulej čas? Neslyšel jsem to album už pár měsíců, neslyšel jsem z něj už pár měsíců snad ani tón (remixy/bootlegy se nepočítaj, jasný?). Nechybí mi. Navíc takový The Automatic jsou pro mě víc. Ve všem. Ale ty nebyli nominovaný.

Letošní Mercury Prize přiklepli Opičákům. Překvapivě. Gratuluju a přidávám jeden krásnej citát: "Svět je zvláštní místo a showbiz je jeho nejdivnější část." Kdo to řekl?

P.S. Seznam poraženejch = Isobel Campbell and Mark Lanegan, Editors, Guillemots, Richard Hawley, Hot Chip, Muse, Zoe Rahman, Lou Rhodes, Scritti Politti, Sway, Thom Yorke.

United 93

Jeden zahraniční recenzent o United 93 napsal, že je to film: "kterej nechtěl vidět, jeho sledování si neužil a nikomu dalšímu ho vidět nepřeje." Okej. Protentokrát budu stát na druhý straně barikády.

Paul Greengrass natočil drama o letu United Airlines číslo 93, který jako jediný tenkrát jedenáctýho září nedoletělo ke svýmu cíli, nesplnilo svůj úkol. To všechno jenom díky tomu, že se cestující & personál na palubě vzbouřili a rozhodli se věci vzít do svejch rukou. Zřítili se do polí a všichni zahynuli. Tohle je samo o sobě dost silná látka na to, aby se k ní přistupovalo citlivě, aby se nestala dalším, americkým patriotismem nasáklým, filmem, kde vcelku dobrej příběh pohřbí naprosto nesmyslný a imaginární vyvěšování stars & stripes. Takovejch filmů je, takže si dosadit můžete sami.

Celej United 93 působí spíš jako docudrama než cokoliv jinýho. Greengrass sází na přesvědčivost, střih, zkratku a roztřesenou dokumentární kameru, která je ještě víc dokumentární než v Inside Man, a proto se mi taky ještě víc líbí. Snímek lítá mezi interiérem Boeingu, armádním velitelstvím, ředitelstvím letovýho provozu a navigátorskejma ústředíma. Zakomponovaný je taky zpravodajství CNN, včetně záběrů, z nichž ještě dneska běhá mráz po zádech. Možná ještě trochu víc. Ve většině filmů se dočkáte expozice, kdy se vám někdo představí, abyste si k němu za deset minut utvořili nějakej vztah. United 93 je v tomhle sterilní, protože od začátku víte, jak to dopadne, a tak to opravdu sledujete jako dokumentární práci, protože ve finále nemůžete v duchu dělat, to co vždycky (to znamená fandit), ale jenom mlčky koukat, jak lidi, co si to vůbec nezasloužej, prohrávaj boj, o kterej vůbec nestáli.

Trochu se divím, že Greengrassovi nikdo nevytknul, že si při svým přizpůsobování reality dovolil teroristy svým způsobem polidštit. Že z nich neudělal takový zrůdy, za jaký je 9/11 všichni měli. Tempo, který Greengrass nasadil hned na začátku nepolevuje ani na minutu, a tak necelý dvě hodiny utečou jako velká voda. Jenže ten obsah se ve vás pak převaluje ještě pěknou chvíli. Tohle je dobrej film. Serte na blbečka ze zahraničí...

Update

Report na Střekovskou mumii 2006 Colours Of Music Česká spořitelna (nebo jak to všechno za sebou říkal ten tajemnej kastelán, co při "půlnočním" překvapení kvílel, přičemž to vydával za zpěv, a oháněl se replikou (prej) Superpéra) na NMM nakonec viset nebude. Vysvětlení je v komentářích minulýho postu. Chápu to. Stane se. Nevadí.

exclusive material 4 tucznak's mind from jmf (click to enlarge/also top picture)

Letos...

...mi to přišlo trochu o ničem. Některý kapely z line-upu tu docela nedávno byly a největší místo na plakátech zabrali J.A.R., což je sám o sobě docela průser. Report (nebo něco takovýho) v úterý na webu New Music Magazine. Check it!