Be Your Friend

Koncem loňskýho léta pro mě byli The Prostitutes jednou z nejlepších českejch kapel. Míchaj přesně to, co mám rád - britský kytary ze všech možnejch dekád. Začátkem zimy, to byla ta kapela, díky níž jsem si zasloužil nominaci do Inkvizice na webu Silver Rocket a teď - kolem prvního Máje jsou The Prostitutes záležitostí doslova osobní. V září sedíte s někým, koho ani neznáte v sympatickým baru Cheers!, co se nachází sotva pár kroků od vaší nový školy, a přes všechnu tu obavu, o čem si to sakra mi dva můžeme povídat, se po několika hodinách v tramvaji směr Černý kůň debilně usmíváte, protože to bylo naprosto skvělý. Navíc máte igelitku napakovanou DVDs se všemožnou tématikou a ani za půl roku jste je všechny nestihli zkouknout.

Pak si doma pustím Českej sen od Klusáka & Remundy a... Ty vole! Další téma hovoru. Každý setkání jich mám víc a víc. Vyfasuju kupu dobrejch tipů, skvělou knížku a nakonec i šanci podílet se na něčem velkým. The Prostitutes už pro mne nejsou synonymem nebo ukázkovým příkladem tzv. vlny Manchester in Prague. The Prostitutes jsou prostě kámoši. Hlavně Destroyer - nejhorší je, že on dělá snad všechno, co bych jednou chtěl dělat já.

Což samozřejmě nic nemění na tom, že recenze na desku bude objektivní. Je to za dveřma. Ochutnávejte skrz profil na Bandzone.

The Chosen One

The Matrix bylo pro mne něco, jako byl Trainspotting pro lidi v mym věku tenkrát, když ho dávali poprvé. Tam jsem přišel na chuť cyberpunku a různejm těmhle věcem. Druhej a třetí díl už mi tak k srdci nepřirostly, ale co se dá dělat. Modrá nebo červená? Pamatuju, jak jsem po návratu z kina doma v posteli uvažoval nad tím, kterou bych si vzal, kdyby mi ji nějakej ústeckej Morpheus nabídnul. A ten bullet-time, to bylo něco tak fascinujícího. Stejně jako Hugo Weaving. Já mu v jednu chvíli - když jsem to viděl podruhý - dokonce fandil. Charisma až na půdu. Dobrej film. Srdcovka.

"Please remove any metallic items you're carrying, keys, loose change."
"Holy shit."

Náš zákazník, náš pán

V Mánesu je výstava věnovaná Tomáši Baťovi, resp. plakátům, co se vyráběly za jeho éry. V době, kdy tahal svoji firmu z krize, zavedl geniální baťovskou cenu (která funguje pořád, že), vymyslel strategii dobytí trhu skrz jednoduchý "baťovky" a ovládnul boty nejenom u nás. Plakáty měl promyšlený. Buď jednoduchej slogan, cena, bota a logo firmy nebo jenom logo a zbytek výtvarno s vyjádřením nálady. Byly stanovený barvy na každý roční období a special akce jako 1st May, Velikonoce, Vánoce. Celkově byl ten chlápek hodně originální a věděl, co chce. To bude fungovat vždycky. Doufám. Sladká naivita ve skoro dvaceti?

Chtěl jsem tu dát nějakej ten plakát na zkouknutí - třeba slavnou "Pěst na drahotu", ale bohužel. Nenašel jsem.

Poor Alois

Malý turnaje před Mistrovstvím světa nic neznamenaj. Je to prostě možnost, jak vyzkoušet hráče, jestli dokážou fungovat i na mezinárodní scéně. Třeba Balaštík to zrovna neumí. Ale to je jedno. V jádru jde zase jenom o peníze - podle umístění v Euro Hockey Tour. Je mi jedno, jestli budeme dostávat sedmičku od našláplejch Rusů, že nedokážeme ve 140 minutách vstřelit víc jak jeden gól a tak dále. Teda, bylo mi to jedno, protože vždycky když jsem se dřív podíval na střídačku, viděl jsem tam stát lidi, co moc dobře věděli, co dělaj. Teď ale ne. Teď je tam někdo, koho nejlíp odhadnul už před lety Radek Duda. Růža, Augusta, Ivan - ti dokázali zburcovat i lidi, co už neměli kde brát, ale tenhle? Těžko.

Může mi někdo vysvětlit, proč byla v Turíně podle většiny hráčů divná atmosféra, když tam byl takřka stejnej kolektiv? Vzduchem to asi nebylo. Ven! Jak zpívá Iggy & Pistole - No Fun!

Stejně tam měl už dávno bejt Vladimír Vůjtek starší!

Gangsta Rap: 2nd Edition

"Jestli erotický časopis dělí od pornočasopisu 'to růžový', tak rap je přesně 'to růžový', co dělá z erotiky porno. Ať se jedná o sex, nebo třeba o popis prosraného dětství po boku matky závislé na cracku, píše se přímo a bez ohledů na možné pohoršení posluchače... Osobně se domnívám, že mezi sexem a rapem je přímá spojitost. Koule. Když MC nemá koule, nic nefunguje. Platí to i u žen. Nikdo nepochybuje o tom, že Missy Elliott je hot. Když vám bude Missy vyprávět o tom, jak zavrtí zadkem a sundá si tanga, zapomenete na to, že vaše nejoblíbenější pornoherečka váží o 30 kilo míň, a začnete lovit v rozkroku. Pharell je zase přesně to, co sundává holkám kalhotky."

Hugo Toxxx pro Reflex 17/06 v článku Zlato v hrdle: Hip hop a pornografie.

Stojí to za to.

G.W.A. (Girl With Attitude)

Gangsta Rap, o kterým tady bude ještě v dohledný budoucnosti řeč, protože mám poslední Reflex, kde se mimo Mardošovo panelu o The Prostitutes v EXu (česká mutace) nachází taky zajímavě pojmenovanej článek Ondřeje Formánka Hip Hop a Porno. Nebo naopak, ale to je jedno, protože v zásadě je to zaměnitelný, aspoň podle toho, co říká Supercrooo/Dixxx člen Hugo Toxxx. Gangsta Rap v podání někoho, od nějž bych to nikdy nečekal. Což je většinou jedna z podmínek, že výsledek nakonec bude stát za to.

Natalie Portman to vzala pěkně zvostra. Parodie rovná originálu. A tak to má přeci bejt. Koukat můžete tady, ale doporučuju to rovnou stáhnout. Pět mega - komu tohle dneska dělá vrásky, viď Matildo? Pojď. Ché ché.

Natalie Portman - Gangsta Rap in Saturday Night Live!

Gimme, Gimme

Jeden z mejch nicotnejch problémů. Kdy už konečně v Levnejch knihách nebo kdekoliv jinde uvidím Příběh Alvina Straighta od Lynche na DVD za přijatelnou cenu? To by mě vážně zajímalo. Chytil jsem to zatím jenom jednou na ČT2 v rámci nějakýho Americkýho nezávislýho léta nebo co to bylo. David Lynch je chladnokrevnej bourák, co jde člověku až na dřeň, i když ten nakonec stejně není s to říct nahlas, o co tady vlastně šlo. Jemná story o chlápkovi, jenž se na zahradním traktoru vydává vyřešit jednoho a zároveň nejpodstatnějšího kostlivce ve skříni. Dobře to dopadne a na konci padá hvězda (jenom si teď nejsem jistej, jestli doopravdy nebo metaforicky)...

Dilbert, You're My Hero

Přijdu z knihovny, kde jsem si mezi regály, co neznaj slovo uspořádanost, seřazenost nebo prostě & jednoduše systém, pracně našel, oprášil, prolistoval a nakonec i vypůjčil Ogilvyho O reklamě, nestihnu to ani vyndat z baťohu, vyberu mail a v něm komiks. Dilbertův. Zaměstnanec jednoho oddělení, co má neskutečně zvláštní humor. Tak zvláštní a přitom tak obyčejný, že sekce Ekonomika v Mladý frontě to jistí. O čem asi tak mohl bejt ten, co mi dneska přišel. Nehádejte a klikněte. Angličtina vyžadována...

Naked Truth

Psát recenze na DVD je za trest. Když si pustím muziku, pracuje moje centrum fantazie naplno. Imaginace je to, co vládne mému já, když poslouchám hudbu. Pocity, představy, vzpomínky, emoce - to všechno se dere ven. To se mi na hudbě líbí - že ve mně cosi vyvolává a někdy i něco, o čem netuším, že tam vůbec je. Jenže když před vás hoděj DVD, tam je to všechno hezky naked. Někdy se vám může zdát, že někdo zpívá, jak kdyby mu někdo dělal něco strašně ošklivýho, ale jemu se to místo odporu strašně líbí, jenže pak to vidíte ze záznamu v 5.1 a strašně ošklivý tam není vůbec nic. S DVD ztrácí hudba jedno ze svejch kouzel. Ne veškerá, ale...

Na druhou stranu to nic nemění na tom, že bejt v Manchesteru na živym gigu Gorillaz, muselo bejt ultra.

The Movies

Výborná hra, v níž si na vlastní kůži zkoušíte jaký to je, když je vaším chlebodárcem film, resp. filmovej průmysl. Odpálíte to hned na začátku - v roce 1920 - a pak se už jenom snažíte bejt ty nejlepší. Bolí to, ale stojí to za to. Problém týhle hry je jenom ve dvou věcech, ale o to podstatnějších. Film & výborný hry jsou neskutečným žroutem času a toho já mám v poslední době fakt hodně málo. Pokud jste na tom líp, určitě do toho běžte.

Peter Molyneux and Lionhead Studios did great job!

Profile Photo

Vždycky jsem chtěl mít vkusnou fotku v profilu. Po roce ji mám, ale není zrovna originální. Líbí se mi...

The Dresden Dolls - Yes, Virginia

První úder do klavíru, první rozechvění chloupků v neoholeným podpaží a je to jasný - tohle bude pekelně ostrej výlet s výborným soundtrackem. Kabaret, Evropa & feminismus jsou tři nejčastější věci, co se ve spojitosti s The Dresden Dolls skloňujou, ale teď jde všechno tohle stranou. Jde o hudbu a tý, zdá se, bylo na druhý desce podřízeno úplný maximum. Amandino hrdlo se třese v náporu několika emocí, poloh - získává si vás poslech od poslechu, až už to prostě nejde víc. Ono totiž už první protočení disku přibije do křesla, postele, sedadla v autě/ve vlaku. Záleží na tom. Každý zmáčknutí klávesy je jako hřebík, kterým projedou skrz svalovinu, kost a zase svalovinu. Po třech minutách se dostaví neschopnost pohybu, ale nebolí to. Prošitej skrz naskrz, ale akupunkturně.

Jedna z těch desek, co nutí přemýšlet nad milionem věcí a ve finále neudělat žádnou. Jedna z těch desek, co vyvolává vzpomínky na to, jak jste ještě věřili na Ježíška, pořád doufali, že vám přinese psa, a tak jste mu každej rok dávali psaníčko za okno. Vzpomínky na to, jak pak přišel nějakej ocas a probudil vás ze sna. První láska. Splněné fantazie. Otázky, proč se něco muselo stát, nebo proč se něco muselo stát zrovna takhle. Brzo. Bez vás. Jedna z těch desek, kdy myslíte na to, jestli to za pět let bude přesně tak, jak si myslíte, že to bude. Může za to klavír - mocnej nástroj, na kterej by chtěla hrát většina z nás. Většina z nás, co si to nechce přiznat. Na ventilaci pocitů patří mezi top 5.

Venku prší, za horama hřmí a blesk střídá blesk - otvírák Sex Changes. Grandiózní finále Sing navrhuju jako prozatimní hymnu 2006. Celou desku pak na prozatimní "da best" - i když tahle cool póza se sem vůbec nehodí. Vůbec. Tady jsme v lese u křišťálový studánky, sami se sebou.

V for Vendetta

Obrovský lákadla na tenhle film jsou superlativy na adresu stejnojmennýho komiksu Alana Moorea a fakt, že na něm dělá nejpodstatnější část celýho fenoménu Matrix. Bratři Wachowští uchopili do rukou scriptwriterácké náčiní a dali se do převedení obrázků na plátno. Tištěná V for Vendetta byla prvním Mooreovým pokusem o příběh na pokračování a nutno říct, že se mu povedl dokonale. Práce začali v létě 1981 a končili v pozdní čas zimní o sedm let později. Celá kniha je plná svíravých pocitů, které v autorovi vyvolávala tehdejší politická situace v Anglii. U moci stála "Železná lady" Thatcherová a Moore měl při psaní editorialu vcelku jasno - "Přemýšlím o tom, že se s rodinou seberu a opustím tuhle zemi velice brzo. Nemám to tu už vůbec rád."

Jenže teď je 21. století a Margaret je zajímavá maximálně tak z obálek knih, co o ní vydávají jiní. Scénář se proto musel přizpůsobit době, kdy se válčí s terorismem, ohrožuje nás ptačí chřipka a fotbalová Sparta hraje uprostřed tabulky. Nedokážu posoudit, na kolik ztratilo V for Vendetta ze svý přitažlivosti tím, že ho takhle transformovali pro dnešní dobu, protože jsem se k jeho čtení ještě nedostal. Ale dostanu. Na druhou stranu dokážu říct, že film trpí stejným neduhem jako trilogie Matrix (resp. Reloaded & Revolutions). Dobrý akční podloží, výborná kamera (dojde i na bullet-time, tentokrát však s velice ostrýma dýkama a stříkající krví), dotažený triky (výbuch Big Benu stojí za to vidět) a skvělý herecký výkony, v nichž Hugo Weaving dokazuje, že mimika rozhodně není to nejdůležitější, Natalie Portman zase potvrdila svojí pozici jedné z nejnadějnějších mladých tváří Hollywoodu. Navíc jí to pekelně sluší s vlasama i bez. Stephen Fry? Bez komentáře. Jenže všechna tahle pevně udusaná hlína, po který se můžete bezstarostně prohánět a fandit hlavnímu hrdinovi v cestě za změnou, se pomalu ale jistě rozmáčí v dešti filozofična a hry na něco víc.

Ano, myšlenka je skutečně nesmrtelná, o tom není pochyb, ale pokud je heslem filmu premisa, že "násilí je jednou z cest k demokracii" či "násilí se dá ospravedlnit, pokud je pácháno pro dobrou věc", vcelku pochopitelně se dají očekávat dvě věci. Že se do toho scenáristi zamotají a lidi o tom budou diskutovat. V for Vendetta mohla být pecka a nářez, jeden z nejlepších komiksových filmů, co se jich tu v poslední době vyrojilo až moc, ale ve finále je to jenom solidní popcornová zábava, která si to nechce přiznat.

Good Year

Rok na Blogger - New Beginning. Předsevzetí? Častější aktualizace.

Dobrou noc.

Interview: michal nanoru

Určitě znáte ten pocit snění o setkání s někým, kdo je vám sympatisch a máte rádi to, co dělá. S někým, kdo vás inspiruje, a jako jeden z mála v CZE ukazuje, že to jde dělat i trochu jinak, než se říká. Před očima běhá celuloid s příběhem vašeho setkání, fantaskní příběh o tom, jak by to všechno mělo proběhnout. A pak se to stane skutečností. Je to rána do hlavy, co nebolí. Vzpomínka zarytá hluboko do vaši duše. Za oknem listopad, v duši léto. Radost a splněný sen.

Otevřít "michal nanoru: o hudbě by se nemělo psát vůbec"

United Flavour.Live

Publikováno 30. října 2005...

Do klubu Circus přicházíme kolem deváté hodiny večerní. Šedesát minut do vypuknutí koncertu. Čekal jsem, že bude víc lidí. Dokonce vidím prázdné stoly. Bereme místa. Snaha být co nejblíže pódiu, abych pak mohl jenom vstát, přinesla ovoce. Kapela dozvučila. Sedají si kousek od nás. Začíná se projevovat tzv. subjetivní vnímání času. Minuty jako by ani nechtěly ubíhat. K baru. Martini, baby. Twice. Ještě, že mám ten nový mobil. Mám si alespoň s čím hrát. Třicet minut. Ach jo. Bar One More Time/Bar Noch Einmal. Martini, baby. Twice. Patnáct minut. Pročítám program. Hle, The Prostitutes tu budou. Devatenáctého listopadu. Support: Fly To Mars.

29.10.05 / 22:05
Na pódium přicházejí United Flavour. Kompletní pětičlennou sestavu doplňují ještě jedny klávesy, které obsluhuje pro mne neznámá osoba. Dvojice bubeníků - jeden za tradiční bicí soupravou (Jaro), druhá by se dala označit slovem ethno (Standa). Černošský frontman a zakladatel UF Djei doprovází kapelu na basovou kytaru, nechybí "piano genius from Slovakia" Split a krásná španělská vokalistka Carmen. Na hlavě kšiltovku, v hrdle zlato. Koncertní intro: Lorenzo & Katalina. Můj nejméně oblíbený kousek z eponymního dema UF zní naživo neskutečně svěže. Martini už koluje v žilách, a tak netrvá dlouho a ocitáme se mezi lidmi nedaleko pódia. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Aha, hrajou Revolution. To by snad nahnalo dovnitř i lidi z ulice, kdyby nebylo "vlezné".

Třetí skladba večera je mi neznámá a bohužel jsem nepochytil ani její název. Rytmus ale ano. Nevím, čím to je, ale nemůžu se přestat hýbat. Poznámky do mobilního telefonu (zdravím Janu Kománkovou) se mi dělají stále složitěji. Chci tančit, ne mačkat klávesy. Que No jsem si stáhnul z oficiálních stránek a nikdy se mi nelíbilo. Na koncertě jsem měl "ruky hore", na povel zpíval/křičel: "Que No, Que No!" a s otevřenými ústy pozoroval to, co Split za svými Yamaha klávesami provádí. Frajer. Následující coververzi Marleyovské Keep On Movin' si užívali všichni. Bez ohledu na věk, pohlaví, barvu kůže. Druhý otazník (vysvětlení na konci reportu) dal vyniknout hlavně Djeimu. Jeho projev v téhle skladbě by mohl figurovat jako volně stažitelný materiál internetových encyklopedíí u hesla "nekompromisní rap".

Další skladby už rozebírat nebudu. Přijde mi to totiž zbytečné. Vystoupení United Flavour je jedna obrovská show výtečných hudebníků, kteří ovládají svoje nástroje. Tím mám na mysli i Carmen, protože její hlas, to je něco tak úžasného. Spustí a zní stejně jako na cédéčku, což se mi naposledy poštěstilo s Mirem "Mekym" Žbirkou. V dnešní době zpěváků/nezpěváků, muzikantů/nemuzikantů jsou United Flavour něco jako závan čistého vzduchu. Výborný koncert, na nemž bylo vidět, že když se baví ti na pódiu, přenese se to zákonitě i na diváky. Nešlo jinak, než za nimi (resp. za Jarem) po koncertě jít a říct: "Naživo jste fakt skvělý. Fakt jo. Lepší než deska. Vo hodně..." A na ten "freeze effect" hodně dlouho nezapomenu. "Flajvarácký" mix reggae, dancehallu, r'n'b, hip hopu a latina byl prostě úžasný. Díky...

Setlist: Lorenzo & Katalina, Revolution, ?, Que No, Keep On Movin' (Bob Marley Cover), ?, Take A Look, ?, Babylon, La Bamba (Los Lobos Cover), Revolution (Bonus)

P.S. To, že se Revolution hrála dvakrát nasvědčuje tomu, že United Flavour mají svůj první hit. Zaslouženě. Skvělá věc...

P.P.S. Carmen trochu připomíná Katku z VV. Fakt.

Moimir Papalescu & The Nihilists.Live

Publikováno 7. září 2005...

Střekovskou Mumii 2005 uzavíral electroclashový nářez v podobě jedné z nejlepších českých kapel současnosti - Moimir Papalescu & The Nihilists. Narozdíl od obou živých vystoupení, která jsem navštívil předtím (ano, Umakart + Ohm Square), tady jsem nebyl za lyrics.negramota, nýbrž za vysoce fundovaného fanouška MP & The Nihilists. La Petite Sonja, Hank Manchini a Moimir Papalescu (čert vem' jejich pravá jména) si dávali na čas, pekelně zvučili a najednou švih - první track Perfect Boy. Jako z Analogue Voodoo. La Petite Sonja je zvláštní - anděl s ďáblem v těle, chtělo by se někomu možná říct. Nebýt po uši zamilovaný, tak si myslím, že mě tahle nesmírně charismatická postava svádí. Oj, ty kreace. Pánví kroužit, to ona umí, to jo! Hank Manchini hraje na brutálně krásnou kytaru a s brutální vervou do nás pouštěl ten svůj vokál. To je borec, to je borec, ozvývalo se neustále kolem mne. A já nemohl dělat nic jiného než přikyvovat. Je to borec. Moimir je maximálně nevýraznou postavou téhle trojice. Stojí za svými Roland klávesami a hraje si se zvuky. Když Hank v zápalu shodil mikrofon, o přestávce mezi jednotlivými e-clashovými nářezy to byl právě on, kdo pokorně šel, zvednul ho a umístil na správné místo. Tím ho nijak nenapadám, jenom jsem si myslel, že je trochu víc akční.

Během koncertu se vyskytlo pár technických problémů, ale kapela je bez problému ustála. S dvěma kratičkými pauzami. Zaznělo skoro kompletní Analogue Voodoo plus dvě věci, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Jedna z nich byla německy a evokovala ve mne pocit, že poslouchám...ano, Kraftwerk.

Ten koncert byl nářez. Určitě na ně ještě někdy zajdu. Minimálně jednou. S The Prostitutes jsou pro mne MP & The Nihilists jednoznačná No.1.

Ohm Square.Live

Publikováno 7. září 2005...

V rámci letošního ročníku ústecké Střekovské Mumie, konkrétně pak druhý den a stage číslo 1 (což bylo/je/bude parkoviště hradu Střekov), vystoupili také znovu se probudivší k životu Ohm Square. Nikdy jsem je neposlouchal, něco od nich jsem slyšel maximálně tak na nějakém soundtracku (od Muchowa pochopitelně). Nevěděl jsem do čeho jdu. Znalosti by se daly spočítat na prstech jedné ruky: zpívá Charlie One, je tam Honza Čechtický aka Jan2 a šňůru s nimi na kytaru jede Jarda Helešič, co tak (ne)slavně skončil u Support Lesbiens. Který teda hrajou fakt "vostrej rokec", kvůli němuž museli Helešice vyprovodit, protože prý byl moc pop. Oba singly "rokecSupportů" mě opravdu zvedaj' ze židle jako. Ale to byla odbočka. Koncert byl asi takhle. Podle toho, co říkala Charlie One mezi skladbama se dalo vyčíst, že se soustředili především na novinku Love Classics. Divíte se? Já ne. Zazněly samozřejmě i starší věci, ale nejsem schopen sloužit v tom, jaké, protože vážně nemám ani tušení. Jen tak mimochodem, zpěvačce to moc slušelo a bylo poznat, že není z Čech. Její snahy rozproudit krev v publiku totiž nepůsobily vůbec křečovitě a navíc se jí to nakonec povedlo. Hej, hej, hej...stejně jako s Umakarty naprostá spokojenost.

Co mě zaujalo? Pozměněný text skladby Wounds On A Cherry Tree (ta z Ondříčkových Samotářů): "There's boy with the broken face / He had been to the CzechTek".

P.S. Doufám, že ten odposlech byl správně.

Umakart.Live

Publikováno 3. září 2005...

Do dnešního dne jsem je znal pouze zprostředkovaně. Internet, časopisy, noviny... Před chvílí jsem dorazil z jejich živého hodinového vystoupení v rámci letošního ročníku Střekovské mumie. Švejdík, Neuwerth a Muchow. Přinejmenším poslední dva jmenované zná každý, kdo se o hudbu v českých luzích a hájích alespoň trochu zajímá. Švejdíka - frontmana jesenických Priessnitz - jsem ve svém nitru velice pohanil, když jsem se s ním setkal na oslavě pátých narozenin Musicserveru. Ale dnes. Dnes jsem ho hltal, odpustil jsem mu i to, že při přídavku ani neznal slova. Omlouvám se mu. Možná je trošku někde jinde, možná mi to tak jenom přijde, ale dneska...dneska si mě získal od prvního zazpívaného slova. Zvukařský CZ guru Dušan Neuwerth s kytarou a stylově pozdě na pódium vkráčející (cool to be late!) Muchow s baskytarou. Jej, to byla show. Gradované melodie, introvertní projev a čirá touha zpívat ty jejich skladby s nimi. Kdybych je tak znal. V téhle kategorii jsem naprosto vyhořel. Manuál (ne návod, to je název desky) si okamžitě seženu. Umakart pro mne bylo hvězdné uskupení, o kterém jsem všude četl, slyšel apod., ale ne se s ním dostat do styku. Dneska to bylo naše poprvé a bylo to kurevsky skvělé. Za jedna chlapci. Všichni. Nejenom naše známá ústřední trojice Š-N-M, ale také klávesista Jirka Hradil (Chorchester) a bubeník Tomáš Neuwerth (Nierika). Ty bicí byly mňamózně ozvučené. Jej, já chci ještě. Umakart, Umakart...

Hláška koncertu: "Tak jsem slyšel, že máte takovej problém, že si vás vybral Paroubek jako kraj, kde bude kandidovat. My tu máme písničku, která se na něj jako docela hodí. Buldozer."

Umakart.Live doporučuje jeden tucznak z jednoho!